Backjumps - The Live Issue #2 - City of Names

V pátek 19. srpna proběhla v Berlínském Kreutzbergu vernisáž výstavy Back Jumps - The Live Issue n. 2. Už druhý ročník výstavy, která je pro mě zásadní událostí tohoto roku (o Splashi si přečtěte v Bravíčku).

Pro ty, co do vlaku s nápisem hip hop nastoupili za jízdy: Back Jumps byl svého času graffiti časopis, který svým pojetím a obsahem daleko vybočoval z řady. To bývalo ještě v době, kdy byl hiphop underground a časopisy jako Backspin a the Source neexistovaly nebo teprve možná začínaly. Jak to tak bývá, na věcech, co mají hodnotu, se dá vydělat těžko a tam kde se nevydělává, tam se na vás sponzoři leda tak vyserou. Časopis tedy už bohužel nevychází.

Adrian Nabi, mozek a hnací motor Back Jumps změnil prostředek a v roce 2003 uspořádal výstavu - tedy živé číslo. Po obrovském úspěchu (viděli jste někdy na vernisáži, pokud jste na nějaké vůbec byli, 5000 lidí?) a dvou letech práce, je tu další živé číslo. Na stejném místě o krok dále a s dvakrát větším záběrem. Tentokrát přizval B.J. dvakrát tolik umělců, výstava probíhá v několika galeriích, pomalovalo se několik obřích fasád a výstava se rozrostla o projekt pod širým nebem "City Of Names", který je ideou Zasta z Berlína. Po dobu tří týdnů se prostranství před galerií změnilo ve staveniště. Do vernisáže vyrostlo malé město - město jmen. Někdo postavil obří písmena, někdo dům. KHC crew postavila linku metra s dvěma vagóny, CBS krematorium, CAF věž, AKIM most... Zhruba týden před vernisáží se začali sjíždět "umělci", kteří měli vystavovat uvnitř. Takováhle výstava totiž funguje tak, že se umění vytváří na místě. A tak se na pár dnů proměnil areál Kunstraum Bethanien v pracovní tábor. Přál bych vám zažít tu atmosféru, když ve 12 v noci jdete 30-ti metrovou chodbou a na jejím konci stojí na štaflích Zedz a už několikátý den maluje a maluje. Od rána do noci... Jemu přidělení pomocníci dávno spí, protože nemůžou stíhat jeho smrtelný tempo. Za rohem potkáváte další přízraky se štětcem v ruce a kruhama pod očima.

Všichni dohromady se sjeli, aby reprezentovali svou vizi a kulturu. Co za to? Trocha jídla, proplacená letenka a postel. Jedno ráno potkávám u vchodu Futuru 2000, kterej právě dorazil, aniž by jeho jméno zářilo na letáku. Opět pro ty, co nevědí. Je to zhruba stejná situace, jako kdybyste se ráno ještě poloožralý motali na HH Kempu kolem svýho stanu a akorát procházel kolem NAS a říkal, že přijel dát večer nějakej freestyle. Rozdíl mezi těma dvěma je, že Futura maloval po vagónech newyorskýho metra a dával freestyly se zevlama na nástupišti už v době, kdy Nase vozila máma v kočárku. To jsou chvíle, kdy mě zalévá štěstí a já mám alespoň trochu naděje, že kultura, ve který jsem vyrostl, nezmutovala tak moc a není jen o tom, co má na sobě, jaký drogy v kapse, kolik utratí na baru a kolik čubek sbalil.

Zpátky k tématu: Hlavním cílem výstavy je ukázat, jak se graffiti a z něj odvozený streetart vyvíjí a do jakých poloh se dostává. Najdete tam tolik rozmanitých instalací, až se začnete sami sebe ptát, co to má s graffiti společnýho. Právě to, že je to vyprodukováno lidmi, kteří u graffiti začali a pokračují na své cestě dál. Najdete tam psycho porno video instalaci od Lookise, vystřihovanou prostorovou instalaci od Swoon, vyplotrovanou grafiku přilepenou na zdi od Ashe, světelnou instalaci od Zevse, fotografie, malby, plyšová zvířata a další a další zajímavosti.

Během následujících dvou měsíců budou probíhat doprovodné akce, další malé vernisáže a diskuse. Když se budete poflakovat po Kreutzberku, pravděpodobně narazíte na pomalované fasády třeba od Os Gemeos nebo The London Police. Určitě si všimnete plakátů od Obeye, které nezmizeli ani po dvou letech a všude budete míjet graffiti. Vernisáž proběhla za krásného letního odpoledne, táhla se do večerních hodin a kdo chtěl, přesunul se později do nedalekého klubu, velkého asi třikrát tak jako Roxy, kde zábava jela až do rána.

Co mi přišlo nejvíc zábavný, že vernisáž sponzorovala Plzeň. Takže se celej večer a noc všichni zúčastnění najebávali českým pivem. Tak alespoň mrkněte na fotky, protože je mi jasný, že nikdo z vás svojí línou prdel nezvedne a do Berlína nepojede. Jen bych byl rád, abyste alespoň trošičku tušili, že graffiti došlo za 40 let dál, než na dřevotřískovou desku přidrátovanou k plotu.

Mír. Big Cakes aka One Point