Expedice Jamamacijahu

První část naší měsíc a půl trvající cesty začínající v Ostravě vedla přes Polsko, Litvu do Lotyšska, přesněji do Rigy. Odtud jsme měli pomyslný oficiální start naší expedice.

Když pominu nemilý zásek ve Varšavě, první zastávka byla ve Vilniusu, hlavní městě Litvy. Noční procházka centrem, pivko Švitorys, fotím první šablonky. Riga, luxusnější start výpravy jsme si ani nemohli přát.
Bonus číslo jedna: Streetartový jam ve starém přístavu, který už neplní svou funkci jako kotviště lidí, se tyto prostory, budovy, sklady nabídly umělcům k užívání. Tak vznikly galerie, hostel, bar - prostě čistá krása.
Bonus číslo dvě: Kousek za Rigou konající se festival reggea, ska, etno hudby.

Po dvou absolutně pohodových dnech na LabaDaba festivalu, jsme vyrazili vlakem směr Moskva. Ruská metropole na mě působí víc evropsky než jsem čekal. Každopádně monumentální architektura stanic metra a například Lomonosovy univerzity vypadá úžasně, k tomu nekonečné bulváry, Rudé náměstí, s samozřejmě GUM, mega luxusní obchodní dům, na jehož prosklenou střechu se nám podařilo vylézt :). Co se týče street artu a graffti asi jsem málo pátral, nicméně pár kousků jsem ulovil.

Po třech dnech se naloďujeme na vlak transibiřské magistrály. Cestujeme nejlevnější třídou tzv. plackartou a musím říct, že to mají parádně vyřešené. Otevřené postelové vagóny, nechybí pocit pohodlí, a bezpečí, a zároveň kontakt s lidmi, ruská pohostinnost - čistá krása.

Stanice Samara - vystupujeme. V tomto městě se vyráběly rakety pro program Sojuz a protéká jím Volha. Parádní pláž, secesní ulice, na první pohled rozpadající se dřevěné domy lemující centrum, městský pivovar, a večerní pitka na střeše paneláku s místní mládeží se západem slunce nad Volhou - čistá krása.
V Samaře byl největší výskyt šablonek, jaký jsem v Rusku viděl. Od malých jednobarevných až po velikost lidské postavy.

Další zastávkou naší transibiřské cesty bylo předem neplánované město Mias. Které samo o sobě, krom nejčistějšího jezera a vzdálenějšího Uralu není ničím zajímavé. Ovšem asi 50 km za městem se rozkládá sírné pohoří Karabaš, které je takřka bez porostu a po výlezu na něj máte pocit, že jste tak v 5000m. Nic než jen skalní masívy, nažloutlé načervenalé kamení, mraky pod vámi a v údolí se tyčící masivní továrna na zpracování síry. Těžko se to popisuje, ale byl to takřka mystický pocit, násobený pohledem na východ slunce z nejvyššího vrcholku - čistá krása.

Čeljabinsk byl další, ale jen jednodenní zastávkou. Město, červeno žlutými prapory oslavující 490 let, je celkem moderní. Bulváry, skate part, legální graffiti plocha, Nádherně zruinovaná vysoká budova bůhvíčeho vedle lunaparku. Streetart ovšem poskromnu, tak alespoň pár fotek graffiti.

Následovala nejdelší dvou a půl denní cesta vlakem, která díky partičce skvělých lidí uběhla jako vod(k)a. Bajkal, ano opravdu nejde vidět na druhou stranu tohoto jezera. Nicméně teplota vody 4°, moc šancí k plavání nedávala, tak jsme vyrazili na tři dny do ruské spanilé
přírody směr zase nějaký ten vrchol pohoří (pikčrskaja nebo tak nějak). Po návratu a zjištění, že nám
za dva dny končí ruské vízum, míříme směr čínské hranice a to co nejrychleji!

Na rusko-čínské hranice přijíždíme s den propadlým vízem. Hodinka řešení a tradá vítá nás Čína. Smutek z toho že jsem neviděl ponorky, (podle původního jakštakš plánu jsme měli dorazit až do Vladivostoku) rozprášili první momenty v prvním čínském městě Manzouli, (taky nastává problém s názvy měst a lokacemi, protože jsou to nezapamatovatelné názvy ve stylu čin-čen, chan-čin, atd.) které je výstavní obrázek rostoucí ekonomiky - centrum tvoří nechutné barevné výškové budovy bank a hotelu v pseudo stylu, nad nimiž se tyčí ramena stavebních jeřábů. Centrum obepíná vesnice nizoučkých cihlových domku s blátivou cestou, a kolem dokola je už jenom nic, pustina a zase pustina. Ulice jsou plné vývěsních štítů a nápisů, kochám se grafickým vzhledem čínských znaků a zároveň se děsím toho, že tomu nerozumím, a nikdo nerozumí nám (angličtina vůbec).

My tři cestovatelé přitahujeme pozornost kdekoho, taxikáři na nás pokřikují. K tomu zjištujeme že zatím nemáme kontakt na nikoho z hospitality clubu (hospitalityclub.org), a vlastně nemáme ani pořádný plán. Tento počáteční punk vykrystalizoval v parádní procestování části této obrovské země. Co se týče streetartu, graffiti, moderní architektury jsem neobjevil nic, kromě telefoních čísel psaných, sprejovaných, malovaných po zdech různě přes sebe (jak již psal Ahoj) s výjimkou Pekingu.

Tak a to je to dilema - phatbeatz nejsou stránky jen o cestování, tak zbytek Číny zkrouhnu, bo zážitků je hromada, tak to vezmu co nejrychleji se pokusím dostat do hlavního města. Mezi nejzajímavější místa patřily TinanChi, sopečné jezero s tou nejpodivnější modrou barvou hladiny, zde jsme se taky na 2 dny surovo ztratili v okolních nekonečných lesích (hold jsme chtěli ušetřit za vstupné). Typickou architekturu střech jsme si užívali v pěti chrámech, a ten poslední byl Šaolínský (taky nejvíc zaturistovaný). Zkoukli jsme armádu hliněných terakotových vojáků, buddhistické jeskyně, skalní chrámy, tři dny žili v malém městečku, absolutně mimo turistické průvodce, přespávali na polích, na březích jezer, u čínských studentů. Jako dopravní prostředek nám posloužil vlak (jednou tak neuvěřitelně přeplněný, že by klaustrofobik na místě spáchal sebevraždu, a my to trpěli 18 hodin), lůžkový autobus, trojkolové motorky, auta, kola, taxík, loď, samozřejmě vlastní nohy a ve finále letadlo.

Čínská zeď tento šílený pomník panické hrůzy z Mongolů jsme navštívili dvakrát a pokaždé s pokusem se vyhnout turistům, což pokaždé vyšlo. Sice první setkání se Zdí byl šok, jelikož jsme se dostali do míst kde je Zeď totální ruina. Z kopců vylézaly jen homole zvětralé hlíny což byly torza strážních věží, sem tam propojené metrovým násypem téže zvětralé hlíny.
Druhý pokus byl mnohem šťastnější. Čínská zeď byla zachovalá tak jak si znám z obrázků, sice asi po třech kilometrech začínala být zarostlejší a zdevastovanější a rozbitější, ale přesto to byla ta Čínská zeď.

Po třech dnech túry po Zdi jsme ušli asi 40 kilometrů, a dalo nám to pořádně zabrat. Ale byla to čistá krása.
Peking, byl naší cílovou stanicí, zde jsme prostě museli dorazit, protože nám odsud letělo letadlo a my měli už letenky (jediný pevně daný bot na měsíc a půl trvající expedici - Peking 25.11. let v 11 hodin).

Náměstí věčného klidu je klidné až po setmění, kdy ho policie vyklidňuje. Zakázané město je přeplněné turisty. Moderní architektura se dá rozdělit na tři proudy (podle mě)
1. klasická nudná betonovo skleněný budova
2. inpantování klasických čínských střech na mohutné nové budovy často tvrdě a necitlivě
3. nová progresivní architektura - tu jsem ale viděl jen ve dvou exemplářích

Kromě galeriích s klasickým uměním (bambus, kaligrafie - již jak psal Ahoy), jsme navštívili tzv. art distrikt. Komplex továrních budov kdy je většina z nich přestavěna na galerie (asi 60), bary, restaurace. Zde bylo k vidění neklasické čínské umění, kvalitní malby na netradiční téma, narážky na vlastní historii - galerie MaoPoP. Mile mě překvapila úroveň grafického designu, i instalace čínského produktového designu. Na tomto místě jsem narazil na graffiti i na streetart, hlavně šablonky, nejčastěji se vyskytovala opice MonkeyStyl, později jsme objevili i skateshop se skvělými tričky stejného tvůrce. Samotný Peking na mě působil jako obrovitánská vesnice - čistá krása.

Tak to je hurá asi všechno, potom bylo jen letadlo fiii - Moskva a znovu fiii - Praha. Kdyby měl někdo dotaz pište na lokaz.nokaz@seznam.cz .