Madeira - Blízká exotika

Po nočním odletu z Prahy a přestupem v Lisabonu odlétáme posledním letem na souostroví. Přistávací dráha je prvním dobrodružstvím, kdy letadlo klesá a zároveň pilot provádí složitý manévr. Letiště je hned u moře a jeho dráha začíná a končí v moři hned vedle vysokých hor. Ostrov vzniklý sopečnou činností prošel za posledních 50 let velkými změnami. Je to turisticky oblíbená destinace kvůli již zmíněnému klimatu. Je zde nejvíce tunelů a serpentin, kdy jsem kdy spatřila. Je obdivuhodné, kolik úsilí a financí muselo dát vše vybudovat.

První ráno začínáme ochutnávkou lahodného madeirského vína a tradičním medovým koláčem Bolo de Mel a výjezdem z přímořského městečka Machica kousek od letiště. Jako ochutnávka místních levád – zavlažovacích kanálů, si dáváme levádu Dos Tornos s jedním tunelem na konci. Leváda vede stinným lesem střídající výhledy na Atlantik a na úbočí klesající až k jižnímu pobřeží ostrova. Zastavujeme v čajovně Jasmine House a ochutnávám pomerančovo-mrkvovou polévku. Cíl byl v městečku Camacha, kde vidíte co je vše možné vyrobit z proutí. Od obyčejných košíků po propracovanou loď. Dále zastavujeme u sochy Cristo Rei na mysu Garajau.

Nebyla by to pořádná poznávačka bez nejvyšších hor. Mikrobusem vyjíždíme na třetí nejvyšší horu ostrova PICO DO ARIEIRO (1818 m), pěšky na vyhlídku Minho Da Manta s ohromujícím výhledem na nejvyšší hory Madeiry. Dále túra po stezce vedoucí pod druhým nejvyšším vrcholem Pico Das Torres (1847 m), několika tunely a bludištěm s divokými rozsedlinami k chatě pod nejvyšší horu PICO RUIVO (1862 m). Máme celý den štěstí na počasí. Jsme totiž nad mraky a připadáte si tu jak v peřince. Úžasné rozhledy na okolní horské štíty a strmá údolí se nedají nefotit. Na zpáteční cestě zastavujeme ve vesnici Santana s typickými lidovými domky ve tvaru písmene A s rákosovou střechou. Domky jsou otevřené a uvidíte ukázku místních řemesel. Ochutnáváme zde i domácí Poncho – medový rum s citronem. Den ještě nekončí a zastavujeme v dalším městě tentokrát přímořském Porto da Cruz, kde právě probíhají surfařské závody. Je běžné, že uvidíte u moře bazén. Je to kvůli divokému a hlubokému oceánu.

Loučíme se s přímořským městečkem Machicem krásným výhledem do údolí a na letiště z vyhlídky Pico Do Faco (322 m). Při cestě směrem na poloostrov zastavujeme v nově vybudovaném městu – rezortu – Quita Do Lorde. Zde jsou stále volné apartmány k prodeji  Město bez duše, nic pro mě. Dorazili jsme k začátku dnešní túry na poloostrov Sao Lourenco – nejvýchodnější skalnatá část ostrova téměř bez porostu. Komu by nestačila 4 hodinová chůze pořád nahoru – dolů, může vystoupat na kopec vysoký 148 m s nádhernými výhledy na ostrov a maják. Vezměte si sebou banán nebo nějaké jiné ovoce na krmení ještěrek, které vám budou zobat z ruky. Jako odměnu si dáváme koupání na jediné přírodní pláži Prainha s černým pískem. Některé pláže jsou sice písečné, ale písek je dovezený až z Maroka. Dalším útočištěm na 4 dny se pro nás stává přímořské městečko Porto Moniz, kde to žije jen přes den. Většina lidí sem jezdí na koupací lávová jezírka až z hlavního města. Velice doporučuji. Pokud jste v bazénu, který je se slanou vodou, a zároveň sedíte u chodníčku vedle moře, můžete počkat na přílivovou vlnu, která vás hned vrátí do chráněného územní. Tyto vlny vás i překvapí, pokud ležíte na dece. Je to takové akční opalování.

Další dny trávíme na čerstvém vzduchu na náhorní plošině Paúl da Serra (1500 m). Levád je na ostrově několik. Přivádějí vodu z jedné části ostrova na druhou. Slouží tak i jako chodník po vrstevnici nebo jako turistické cesty. Dáváme si nejvyšší položenou levádu, která vede přes louky, kde se pasou krávy. Některé úseky nejsou vhodné pro lidi trpící závratí. Na levádě musíte dávat pozor kam šlapete…sice je vedle chodníčku porost, ale pod ním může být pořádný sráz. Po procházce, cca 3 hodiny, se jedeme podívat na velice magické místo. Je to místo se starými vavřínovými stromy. Stromy zahlcené mlhou jsou jako z hororu. Na zpáteční cestě zastavujeme v Ribeira Da Janela – zde je „skalní okno“. Něco také k místním specialitám. Rozhodně si objednejte rajčatovo-cibulovou polévku Sopa de tomate e cebola a Espadu – Tkaničnice atlantická se loví pouze v hlubokých vodách kolem Madeiry a na jednom místě u Japonska. Jemné masíčko, jinak velmi ošklivé ryby, se podává buď zapečené, smažené či grilované v bylinkovém těstíčku nebo jako součást polévky, nebo Espetadas je jídlo, které je známé a oblíbené u turistů i u domácích: jsou to zhruba tři centimetry velké kostky hovězího masa, které se napíchají na dřevěné jehlice z vavřínového dřeva.

Z náhorní plošiny podnikáme několik výletu. Další je po hodně známé levádě Gran Canal do Norte do průsmyku Encumeada. Zde to je s jak na Václaváku. Proto vznikají zácpy na levádě. Procházíme i několika tunely do kterých jen s čelovkou !!. V tunelech je naprostá tma a někdy i sprchne. Zastavujeme také v Sao Vicente a prohlížíme kostel a staré uličky.

Další hodně známá leváda je z náhorní plošiny na samotu Rabacal a kolem levády Do Risco k vodopádu Risco, kde můžete krmit modré pěnkavy. Míříme k 25 pramenům – stejnojmenné jezírko 25 Fontes. Je zde možnost koupání, pokud jste dostatečně otužilí. Na zpáteční cestě uhýbáme z rušné cesty do křoví k levádě Červené skály. Na zpáteční cestě nás čeká nejdelší tunel 1 500m, který vede na jižní stranu.

Ze západní části ostrova se pomalu přesouváme do hlavního města Funchal. Po cestě zastavujeme u majáku Ponta Do Pargo s muzeem o majácích, Paúl do Mar – socha nahého námořníka, Calheta – písečná pláž s dovezeným pískem ze Sahary. Zastavujeme na pobřeží v Ribeira Brava, kde u kostela probíhala výstava „oblečených stromů. Není nad zastávky a proto další v Camara de Lobos LOBOS (= Zátoka tuleňů) – barevné lodě, rybáři hrající karty, tresky sušené na lodích). Abychom neseděli jen v buse a neměli „americkou turistiku“ na konci dne si dáváme 50 minutovou levádu Dos Piornais na okraji Funchalu. Leváda je zajímavá tím, že jdete přes plantáže s banánovníky, částečně je i vytesaná do skály s krátkými tunýlky.

Nechybí ke konci prohlídka hlavního města – městská tržnice, část Monte – kostel s náhrobkem Karla I. a hlavně jízda na saních. Ano, na saních. Sníh tu není, ale jsou tu saně;). Jedná se o místní atrakci, dříve tento druh dopravy byl běžný.

Po městě dáváme přírodu – aspoň je tu klid a zdravý vzduch. Tentokrát průsmyk Eira Do Serrado ( 1 094m) s výhledem do divokého a strmého Údolí jeptišek, kam jdeme klesat v zápětí do městečka Curral das Freiras.

Další možnost koupání je u hlavního města pláž Formosa – dlouhá s velkými vlnami.
Když už tu jste, musíte navštívit botanickou zahradu. V té toho asi zas tak moc nebylo. Ve vyšších výškách rostlo toho mnohem víc;). Hlavně hortenzie, které tu jsou jako plevel.

Poslední den míříme do pekla, tedy přesněji na levádu Caldeira Inferno. Nejdříve musíte jít do Caldeira Verde – projdete asi 4 skalní tunely a na jejím konci je vysoký vodopád cca 120m a osvěžující jezírko. Kdo se nebojí schodů a pekla, dojde do Caldeira Inferno. Samotné místo až tak zajímavé není, ale jeho cesta k němu je plná překvapení. Aby těch kytek nebylo málo, navštěvujeme orchidejovou zahradu, která byla ještě krásnější než městská botanická. Po ní se procházíme po původní rybářské čtvrti poblíž centra Funchalu. V celé ulici jsou různě pomalované vstupní dveře, aspoň místní trefí do správných dveří.

Odlétáme ráno a kocháme se aspoň výhledem na odletovou dráhu a samotný ostrov. Madeira je nádherná a jistě vás mile překvapí. Je plná exotiky a přitom tak blízko.