PŘÍVĚTIVĚ POVĚDOMÉ - Daniel Vlček, Matyáš Chochola

Jakkoli mohou mít někteří meditaci a relaxaci spojenou s určitou vizualitou, existuje nesčetně způsobů jak jsou tyto zkušenosti zapisovány do vizuálního kódu. Právě jejich syntetická podoba je tou nejvhodnější pro přirovnání k tomu, co se na obrazech Daniela Vlčka odehrává. „Tribal-vizuál“ sahá ke kořenům výtvarného projevu primitivních kultur. Vizuální struktury a systémy, které pod vlivem psychotropních látek přicházejí shůry, nevznikly na základě rozumové úvahy či analýzy, jsou to obrázky jiného světa. Obrazy a dekorace, s nimiž se lze setkat na technoparty jsou principielně lidovým uměním. Blikající stroboskop je jistě pro někoho stejnou tvořivou inspirací jako kdysi pro jiného pole chrp a rudých máků. Daniel Vlček si ale tuto vizualitu nepůjčuje. On na ni vzpomíná. Jeho obrazy pak nejsou skrumáží citací, ale formy prostého záznamu. Jakýsi sběrný dvůr životních zkušeností ve formálních konturách abstrakce. Pokud si divák dá tu práci, dokáže z obrazů rozečíst i střídmost ruské avantgardy či asfaltovou industrialitu autorova ateliéru v Dejvicích a další. Zkratkovitý zápis tvarosloví moderny a zakázaného umění z dob českého komunismu může při letmém pohledu působit jako něco z pozdních 70. let, co se nevešlo na výstavu Fundamenty a sedimenty. Nehledejme v tom však nic víc než, že Daniel Vlček přiznává, že má tyhle věci prostě rád. Není lepší relaxace než malovat věci, co má člověk rád. Radost z práce pak dokumentuje i jemná struktura otisků rytmických vibrací, které ze spíše antiestetické formy dělají odtrancované (chápejme to jako alternativu nadužívaného pojmu odmeditované) obrazy. Jejich základ však je natolik syrový, že zůstávají autentické a uvěřitelné. Objekty Matyáše Chocholy mají podobu sochařské tvorby. Avšak sochařská forma je zde v první řadě reprezentací určitého myšlení, až poté médiem. Uměřenost je pak jen kódem používaným, stejně jako nespoutanost v jeho starších pracích, k rozehrání inteligentní zábavy. Směs modernistických tvarosloví napříč dekádami působí naprosto přirozeně, skotačivě a paradoxně i velmi seriózně. To, že Matyáš Chohola vytváří korektní formy, které snadno zapadnou i do „sochařské střelnice“ před Veletržním palácem, lze chápat jako intuitivní průzkum životaschopnosti formalismu v umění. Výsledek se ničemu nevymezuje, nic nekritizuje, ale nevytváří ani přerostlé stojany na pohrabáče bez jakékoli výpovědní hodnoty. Objekty jsou vlastně estetické a velmi procítěné. Můžeme soudit, že i za nimi stojí čistá radost z tvorby. Proporce, pečlivé vyvážení i proměřená vzdálenost mezi železnými pruty evokuje autory o dvě generace starší něž je Matyáš Chochola. Vlastně by stačilo málo, aby divák byl posunut zpátky v čase, ale to málo, které tam chybí je tím nejdůležitějším na celé výstavě. Vystavovaná díla i koncepce výstavy překvapivě konvenují s prostorem a výstavním programem galerie.