Rozhovor: Speech (Arrested Development)

Ahoj, Speech. Jak se máš?

Výborně. Cítím se úžasně. Posledních deset dní jsme měli koncert každý večer a bylo to šílený. Ale dnes večer to byla legrace. Opravdu to pro mne moc znamenalo.

Všimla jsem si, že na vás chodí starší lidi.

Upřímně, většině lidem, kteří chodí na naše koncerty, je od 18 do 35. A pak jsou to lidé, kteří milují odlschoolový hip hop. Máme tam i lidi, kterým je padesát nebo šedesát, starší než my, protože jsme hudební hiphopová skupina. A tak lidi, kteří milují hudbu a třeba ani nemají rádi jiné hiphopové skupiny, tak na Arrested Development se přijdou podívat. A to je skvělý.

Kdybys měl zařadit svou skupinu do nějaké škatulky, co by to bylo? Oldschool, underground, 'pravý' hip hop?

Nějaké nálepkování mi nikdy nesedělo, protože nás nikdy nebylo lehké někam zařadit. Například v Americe by nás časopis The Source označil jako 'pravý hip hop' a stejně jsme vyhráli v kategorii 'nejlepší hip hop' na MTV, Soultrainu či NAACPu. Takže je zřejmé, že jsme hip hop, ale bylo vždy těžké nás někam zařadit. Protože si hrajeme s melodií a máme živou kapelu. My jsme vlastně byli vůbec druhá skupina, která hraje s živou kapelou. První byli Stetsasonic. Byli jsme druhá kapela, která měla ženy i muže v jedné skupině. A byli jsme vůbec první hiphopová kapela, která měla mezi sebou starší osobu. Takže jsme hip hopu přinesli strašně moc. Zároveň jsme vždy byli kontroverzní ohledně toho, jestli jsme hip hop nebo ne. Některé lidi to děsí, ale na těch mi moc nezáleží. Lidé, na kterých opravdu záleží, vědí, že jsme hip hop a že tuto kategorii rozšiřujeme. Jako například dnes jsme hráli i písně, které jsou tak trochu rockové. Hlavní je, že nás hudba strašně baví. Nakonec o tom by měl hip hop být. Na počátku byl hip hop rozmanitý. Byl tam Grandmaster Flash a Busy Bee a pak tam byl Afrika Bambaataa, který kombinoval techno sound. Prostě všechno od Planet Patrol až po Soul Sonic Force. A každý zkoušel něco jiného. Pak samozřejmě Run DMC přišli s Aerosmit a rockově laděné věci. Prostě každý byl o něčem jiném. A mám dojem, že za ty léta je dokonce i underground značně omezenej a zaměřen jen na to, co je tedy 'pravý' hip hop. A to mne nikdy moc nezajímalo.

Jaký je tedy tvůj názor na mainstremový hip hop?

No, když se podíváš na rapové videoklipy ze Státu, hodně z těch černošských videí neříká nic o hodnotě člověka jako takového. Jeho hodnota závisí na tom, jaký má prsten, jakou má řetěz, auto, ženy, ale nikdy to není o něm, o osobnosti člověka. Sám o sobě neznamená nic. Hodnota lidské bytosti je odvozena od materiálních věcí, šperků a bla bla bla. O ničem jiném nemluví. Mám Gucci tohle a Versace tamto a celý večer ti mohu kupovat šampaňské a ohazovat tě penězma. To všechno je však mimo jedince. V těchto klipech ani ženy samy o sobě nemají žádnou hodnotu. Je to jakoby jeden muž měl hodnotu 50ti žen. 50 žen a jeden chlap… to je to co dávají na veřejnost. A to je opravdu smutné, protože malé holčičky, a vůbec malé děti vyrůstají a mají pocit, že nemají žádnou hodnotu. A to je fenomén, který už můžeš vidět po celém světě.

Neunavuje vás pořád hrát ty samé písničky už skoro dvacet let vkuse?

Víš co, ani ne. Neunavuje mě to, protože tyto písně pro nás moc znamenají. A nejen pro obecenstvo, ale i pro nás osobně. Ani nejde o to, že obecenstvo je nadšené, když tyto písně slyší. Mne to vždy vrací do takové té čisté, nevinné doby, když jsme začínali jako interpreti v hudebním průmyslu. Před tím, než začalo všechno šílenství, ty negativní stránky průmyslu, to podrážení, právníci, business, před tím vším. Tyto písně pro nás znamenají opravdu moc. Takže mi to vůbec nevadí. Vzpomínám si, když Princ měl období, kdy odmítal hrát své staré hity a já jsem fanoušek Prince. Když jsem jel na jeho koncert, tak jsem byl úplně zklamanej, že tyto hity nehrál. Kdybych věděl dopředu, že je hrát nebude, tak bych na to byl možná připravenej, ale když si zaplatím peníze a jdu na koncert, tak chci slyšet písně, se kterými jsem vyrůstal. A chci se vrátit alespoň na chvíli do těch časů, kdy všechno byla sranda a všechno bylo nevinný a bezstarostný. A to chci znovu prožít. Takže si myslím, že pro mnoho lidí jsou naše písně jako Mr. Wendal, People Everyday či Tennessee právě návratem v čase, že si vzpomenou na dobu, kdy život nebyl tak problematický. To je podle mě nádherná věc.

Co chceš, aby bylo tvým poselstvím?

Chci, aby mě lidé znali jako bojovníka za svobodu lidí. To je to, o co nejvíce usiluji. Pokud budu známý jako bojovník za svobodu a lidská práva, tak budu spokojený.