Streetart - Boj o ulice

Streetart je obecný pojem pro nejrůznější nekomerční umělecké využití veřejného prostoru. Je to snaha o znovuzískání ulic, které nekompromisně pokryla reklama. Je to nelegální pokus předložit našim očím něco jiného než obrázky komerčních produktů a šedivé městské zdi. Účelem streetart by měla být komunikace s obyčejným člověkem, který žije ve městě stejně jako ten, kdo ho chce oslovit.

Jaké se k tomu užívají prostředky? „Klasické. Jde o vizuální efekt vyvolaný piktogramem, logem, písmem, ilustrací nebo jakýmkoliv designem. Celkové vzezření by mělo být jednodušší, mnoho prvků by vše jen komplikovalo. Vzhledem k umístění díla na hektické ulici velkoměsta„, říká Pasta, hvězda českého streetartového nebe.

Jako ve všem je i ve streetart většina produkce špatná. Dílka nemívají kdovíjakou výtvarnou úrovni, velmi často nemají myšlenku (legální reklamy na tom ovšem nejsou lépe) a o práci některých sprejerů nelze mluvit jinak než o vandalství. Pak je tu ale streetart, který si označení umění zaslouží. Velmi mnoho lidí jej přesto takto odmítá nazývat.

Historie graffiti
V dnešní době streetart využívá velmi mnoho technik a materiálů, na začátku však bylo především sprejované graffiti. Legenda vypráví, že se zrodilo v šedesátých letech na 183. ulici New Yorku. Tam bydlel mladík jménem Demetrius, řečený TAKI, který se jednou rozhodl posprejovat celý New York svým jménem spojeným s číslem ulice, kde bydlel. Zrodil se tak legendární „tag“ TAKI 183. Obyvatelé New Yorku záhadný nápis zaujal a chtěli mu porozumět. S tajemným vandalem nakonec udělaly rozhovor noviny a TAKI se stal hvězdou.

Následovalo ho pak obrovské množství lidí, kterým se myšlena značkování zalíbila. První vlnou graffiti se tedy neslo hlavně nadšení ze vzrušující svobody „posprejovat cokoliv“. Myšlenkou číslo dvě se však stala společenská kritika. Graffiti se vždy vyvíjelo ruku v ruce s hip-hopem. Černošská ghetta dávala svou hudbu najevo odpor k majoritní společnosti, posmívala se jejímu disku, mluvila o nerovnosti, rasismu. O tomtéž začaly vyprávět i nápisy na zdech, které za noci různí naštvaní sprejeři „exportovali“ z ghetta do bílé části města.

U nás se graffiti objevilo po roce 1989 a mnoho lidí považuje tuto první českou grafitovou scénu, stejně jako český hip-hop, za směšný odvar zahraničních vzorů. Rozdíl byl samozřejmě v absenci sdělení. Sprejery i hip-hopery se u nás stali většinou spokojení mladíci ze střední třídy, kteří při zpěvu nadávají na všechno, co je napadne. Nechce se ale věřit, že by opravdu mohli být tak naštvaní, aby museli posprejovat každou volnou plochu.

Co je moc a co je málo
Pokud bychom tedy měli hledat streetart, který by opravdu mohl být označován za umění, měl by splňovat jistá kritéria. Dobrý streetart především komunikuje s okolím. Je vytvořený přesně pro určité místo, které dotváří jeho poetiku. Nemusí být nutně politicky angažovaný, ale třeba jen vtipný. Každopádně by ale měl něco říkat lidem, kteří ho na ulici míjejí.

Zůstává problém s vandalismem. Některé skupiny streetartisků si stanovují v tomto směru pravidla jako třeba: „na historické budovy ne“, „lepit jenom na zadní stranu dopravních značek“, “používat ekologicky šetrné materiály“. Nejméně problématická je novinka ve světě graffiti, takzvané reverzní graffiti. Spočívá v tom, že si najde nějaké špinavé místo a svůj obrázek nebo nápis nakreslíte tak, že plochu na těch správných místech umyjete.

Trochu smířlivosti
Veřejný prostor zabírá zcela legálně spousta vizuálního odpadu v podobě reklam. Nikdo se obyvatel města neptal a prostě je upravil pro své potřeby. Buď to můžeme akceptovat, anebo to zkusit změnit. Změna pak nemusí znamenat jenom ničení billboardů a domů, může to být také nabídnutí alternativy. Ačkoliv nemusíme souhlasit se způsobem, jakým se o tom snaží chuligáni čmárající fixami po výlohách, možná bychom rádi potkávali nápaditější díla, podobná těm na obrázcích. Když veřejnost dovede takovéto decentní a vkusné podoby streetart ocenit, budou mít vandalové méně záminek k nesmyslnému čmárání.

Autor: Tomáš Gabriel
Zdroj: časopis – Rodina a zdraví /2/2007 (www.raz.cz)