O GYMPLu s Tomášem Houškou

Tomáš Houška odpovídal na otázky Hynekologa:
Stál jste u zrodu soukromého osmiletého gymnázia Buďánka, které bylo pověstné svojí specifickou atmosférou, individuálním přístupem ke studentovi, integrovanými předměty (dězepis apod.). Na tomto gymnáziu jste byl v letech 1993 až 1998 ředitelem, následkem čehož vyšla roce 2000 vaše kniha Graffiti rules, jenž se stala předlohou pro film Gympl. Jak kniha vznikala? Měl jste jí v hlavě už během ředitelování na Buďánce?
T.H.: Když jsem odešel z Buďánek, tak ani ne s ročním odstupem jsem měl najednou potřebu některý ty věci napsat. Ta knížka hrozně trpí tím, že je málo literární. Teď je na trhu její druhé vydání, které jsem hodně změnil - je to víc knížka. Já jsem to hrozně nekriticky psal jako deník. Je to takový epizodický, fragmentový, nějaká ta dějová linka z toho mizí. Tedy původně to vzniklo jako taková moje potřeba dostat určitý zkušenosti a zážitky ven.

Jak došlo k přenosu knihy na filmové plátno?
T.H.: Pro mě ta knížka byla zlom. Já jsem psal knížky, to je moje pnutí, prostě píšu knížky. A u této knížky jsem měl intenzivní potřebu vidět to jako obrázky, od začátku jsem řešil, jak to natočit. Tak jsem zašel za Vorlem. Mě vůbec nenapadlo, že bych si to mohl točit sám a Vorel mě napadl kvůli Kouři. Chtěl jsem tu atmosféru, a myslím, že se to docela povedlo, obzvlášť ty noční scény, tak to má přesně být. Dal jsem mu knížku, on mě pak zavolal a říká: "Tak jo, tak to natočíme."

Nakolik je kniha a tedy i film odrazem vámi prožité skutečnosti? Jak to bylo například se závěrečnou scénou knihy, kde jednoho z writerů srazí vlak?
T.H.: Ten film je posunutý trošku jinam. Když jsem napsal nevím kolikátou verzi scénáře, tak Tomáš Vorel říkal: "Takhle to přece ve škole nevypadá, to nám nikdo nebude věřit." A postupně mě vmanipuloval do toho, že v tom filmu je ukázána vlastně strašně ošklivá škola, která s Buďánkama nemá nic společnýho. Jinak všechno co je v knize je pravda, třeba to, že u mě studenti přespávali, to bylo pro Buďánka tehdy typický. A nebyl jsem v tom sám! Takhle to dělali všichni z tý první party učitelů. To byla prostě komunita lidí, který spolu dodneška fungujou, ty první učitelé a ty první studenti. Když teď vezmu telefonní seznam svých kamarádů, tak to je celá ta první parta studentů. Pak je tam pár takových častečných pravd, třeba na Buďánku chodil ve skutečnosti jenom jeden z writerů, ne všech pět... S tím vlakem, to je reálný, akorát se to nestalo tomu mýmu studentovi, ale někomu z tý jeho party. Toho kluka to zabilo. Tohle ty ostatní kluci dost prožívali...

I to je tady pravdivé, že jste kdysi v pozici učitele asistoval svému studentovi v ničení majetku?
T.H.: Jojo, i tu honičku s policajtama jsem zažil! Ale to Tomáš Vorel taky, v rámci přípravy na film jsme byli malovat s PASTOU, který s Gymplem pomáhal. A pak ještě s klukama, který ani nevím jak se jmenovali, to bylo v Holešovicích, asi po deseti vteřinách kdy kluci vytáhli spreje a udělali písmeno zaskřípěly brzdy, asi tři policejní auta, honička, mazec největší! My tam stáli s Vorlem, říkali jsme si, zachováme stoický klid, stáli jsme jak trubky a okolo běhali policajti, koukali jsme na to, a oni nás jakožto chodce, co se k tomu přimotali, zařadili mezi svědky. Pak jsme volným krokem odešli a zpoza rohu koukali... A k tomu ničení majetku - honička sice byla, ale o ničení bych se hádal. Kluci jednou malovali na betonovou zeď kolem vlakových kolejí a podruhé na strašně ošklivou budovu nějaké trafostanice. Malování na barák bych jim asi rozmlouval, ale nebylo třeba, myslím, že když to nejsou toyové, nemají chuť někoho naštvat tím, že mu postříkají novou fasádu, ale malují na plochy, kde to nikomu rozumnému nemůže vadit. I když nelegální je to samozřejmě i tam.

Může vůbec vzdělávání postavené na takto úzkém vztahu profesora a studenta smysluplně fungovat?
T.H.: Ono to fungovalo! Když se bavím o stylech učení s ostatními učiteli, oni se mě často ptají, jak zaručím, že danou látku budou studenti umět? No já to nezaručím... Ale vy to taky nezaručíte! Fungovalo to, většina těch lidí se dostala na vejšku.

Vezměme si model studenta - maluje graffiti, je to jeho svět, baví ho to, naplňuje. Na druhou stranu student je mladý, a tak jeho zaslepenost může způsobit, že ho graffiti svět zcela pohltí. Jak k takovému studentovi (a nemusí jít pouze o graffiti) přistupovat?
T.H.: Nelze to zakazovat. To nefunguje. Navíc je složitý zakazovat něco, co je z jednoho pohledu divný, divoký, a nebezpečný a z druhýho pohledu je to přece hrozně fajn, když lidi dělají to, co chtějí. Spousta věcí, které se v té knížce řeší, to je přesně to, co říkala Janis Joplin, je lepší žít naplno, než myslet na to, abych se dožil sedmdesáti v bačkorách u televize.

Vystudoval jste krom jiného psychologii. Jaké může mít tvorba graffiti dopady? Writer je posedlý tím, aby byl vidět, stojí ho to veškerý čas, peníze, ...
T.H.: Když někdo šest hodin denně cvičí na housle, nikomu to divný nepřijde. Člověk by neměl ztratit pud sebezáchovy. Ta posedlost tím, že chci něco dobře udělat a investuju do toho všechnu energii co mám, to je podle mě dobře.

Tedy Buďánka za vašeho vedení fungovala tak, že studenti dělají jen to, co chtějí dělat?
T.H.: Já jsem si postupem času uvědomil jednu asi důležitou věc. My tím, že nás to jako učitele bavilo, hodně bavilo, tak jsme studenty asi hodně dobře pro něco nadchli. Strhli jsme je, vyvolali jsme nějakou atmosferu. Věci typu jestli je kázeň, jestli nechodějí za školu, jestli je máme hlídat, jsme vůbec nemuseli řešit, protože oni dělali to, co je baví.

To však funguje jen za předpokladu, že student ví, co ho baví...
T.H.: A nebo se nechá zblbnout, ztrhnout, třeba jsme tam měli geniální učitelku hudebky, která zblbla celou školu tak, že až na několik jednotlivců tam všichni na něco hráli. Pak když byla někde nějaká školní akce, tak tam byl normálně orchestr! A to jsme nebyli konzervatoř. Je to zkrátka tak nadchlo, že doma cvičili na flétnu.

Znamená pro vás osobně graffiti něco hlubšího, nebo to byl jen prostředek, jak sdělit své zkušenosti z Buďánky?
T.H.: Mě graffiti baví. Ten rozměr Tomáše ve filmu, to je za mě - rád ty obrázky po městě vídám, rád přemýšlím o tom, proč a jak, a myslím si, že to má hodnotu. Ono jsou to takový kecy, když se říká, že to je umění... Ale ono to je umění. Ten příběh má dvě linky, ukázat obraz školství a ukázat graffiti. Už v tý knížce se snažím ukázat obě strany, že je to na jednu stranu úžasný a na druhou, že to má spoustu špatných průvodních jevů.

Kdo je Pavel Nosek, který je kromě vás a Tomáše Vorla uvedený jako spoluautor scénáře? Je to onen skutečný student z Buďánky?
T.H.: Nene, to nebyl můj student. K tomu někde nevím přesně kde přišel Tomáš Vorel. Pavel do toho vnesl něco pozitivního a něco co se mi nelíbí, i když je to možná autentický. To je kluk, který chodil na gympl, tam ho vylili, chodil na průmyslovku, tam ho taky vylili... On má za sebou historii asi spíš toho typickýho writera.
Co mě na tom provokovalo je, že on ještě víc než Tomáš Vorel vnímá školu tak, že nemůže být hezká. Pro něj to bylo jenom o tom, jak tam přežít, strašná pruda...

Jste spokojený s výslednou podobou filmu? S čím ano a s čím ne?
T.H.: Spokojený jsem s nočníma scénama, s akcema. Celý bych to viděl spíš posunutý sem, temný noční film, scén ze školy míň.

Mluvil jste Tomáši Vorlovi do výběru herců a hudby?
T.H.: Třeba Matonohu sice vybral Tomáš, nejdřív tam ovšem chtěl Macháčka, to jsem udělal obrovský bugr, pak Pavla Lišku a to jsem udělal taky velký kravál. To samý bylo s muzikou. On původně přišel s tím, že hudbu bude dělat MIG 21, to jsem mu teda řekl, že to se asi zbláznil. WICHe nakonec přivedl PASTA, PASTU zase Pavel Nosek. Můj tip na muziku byl původně Gipsy, každopádně od začátku jsem věděl, že jedině hip hop! Že všechno ostatní tam nepatří. Tomáš Vorel hiphop nemusí, tak tam nosil tu muziku, kterou poslouchá.

Muzika se tedy původně vybírala na základě toho, co poslouchá pan režisér?
T.H.: Ten začátek byl opravdu takový, že Tomáš Vorel měl představu, že film obsadí svýma kamarádama a dětma svých kamáradů a muziku vybere tu, kterou má rád, prostě stejně jako dělal všechny filmy předtím. Pak z toho třeba vystřihl ten konec s vlakem, to, že Petra sejme vlak. To mě škrtnul.

Filmu je vyčítáno, že se dějově nikam neposouvá, nezmění se chování a názory lidí, že je to jen ukázka, výsek.
T.H.: Já myslím, že to je takový klišé, co se ve filmu musí odehrát, aby to byl dobrý film. Nemusí! Jo, mohli jsme kluky ukázat po deseti letech, jak prodávají v Eurotelu ve značkovém obleku. To jsme ale asi nechtěli.

Co vlastně říkají na film lidé, kteří v něm spatří sami sebe?
T.H.: Kluk, o kterým to je, byl od začátku proti. Ne nějak výrazně, spíš takový to "to bys neměl". Co se ostatních týče, někteří jsou tam ukázaný hezky, jiný ne. Hodně lidí se tam může najít.

Jaké byly reakce mladých herců, kteří zde hrají svoji vlastní generaci? Měly například výhrady k tomu, jak jsou oblečeni a jak spolu komunikují?
T.H.: V tomhle si naštěstí Tomáš nechal poradit, hodně mu do toho mluvili. I ty graffiťáci, co se kolem toho motali... Zajímavý je, že ve většině reagovali tak, že jejich škola byla hezčí.

Už před filmem se spekulovalo, zda po filmu začne hodně nových lidí malovat, padaly názory, že graffiti začne být díky filmu ještě více cool. Je pár týdnů po filmu, specializovaným obchodům s graffiti potřebami (např. Graffneck) stoupají tržby a pražské legální graffiti zóny jsou "zničeny" sprejerskými nováčky. Co na to říkáte?
T.H.: To byl jeden z možných výsledků. My jsme o tom samozřejmě přemýšleli. Pavel Nosek to řešil hodně a i jeho kamarádi co malujou. Řešili třeba i dilema, jestli si mají scénář přečíst a říct nám, co si o tom myslí a tím nám vlastně pomoct, a nebo nás poslat do háje, protože nechtějí, aby se to vůbec točilo. To byl postoj asi většiny writerů - ať se o tom nepíše, ať se to netočí, ať je tohle téma tabu.

Jaké byly v tomto ohledu reakce na knihu?
T.H.: Špatný. Právě v tom smyslu, ať se to nešíří. Oni mi neřekli, že to píšu blbě, oni řekli nepiš o tom.

Jak si potom vysvětlujete, že na filmu spolupracovali PASTA a WICH?
T.H.: Ty to samozřejmě taky hodně řešili, ale PASTA nakonec došel k tomu, že stojí za to o tom psát a natočit to.

Neztratilo teď po filmu pro vás graffiti něco ze svého tajemství, něco ze své přitažlivosti, která je daná právě tím, že se o graffiti moc nemluví, že je stále do jisté míry tabu?
T.H.: Pro mě to nemá kouzlo v tom tajemství. Pro mě to má kouzlo v tom, že je to živý, je to exploze. Jako jeskynnní malby, jako impresionisti, co začali válcovat svůj směr, ač jim všichni říkali, že to je hnusný...

V knize přirovnáváte graffiti k Eiffelově věži, kterou veřejnost ze začátku ostře kritizovala, postupem času ji však přijala za svou a dnes je z ní symbol Paříže. Myslíte si, že by pro graffiti bylo dobře, když by ho veřejnost tolerovala a postupně zcela akceptovala? Vzhledem k vysoké návštěvnosti Gymplu se určitá shovívavost veřejnosti může vytvořit. Narážím tím na rozšířený názor, že jedinou možností, jak zastavit graffiti,je jeho legalizace.
T.H.: Jenže většina veřejnosti je pobouřena. Nevím, jestli je dělicí čára někde ve věku, ale je to tak, že je velký nadšení, pak dlouho nic a pak obrovská nenávist, negativní emoce, takhle to není, to jste si vymysleli, takhle se nemluví, takhle se lidi nechovaj, učitelé nejsou tak blbý... Ten film má sice obrovskou návštěvnost, ale všechno jsou to mladý lidi a to tak, že dvacet už je trochu moc. Já myslím, že problém nastane až ve chvíli, kdy graffiti bude moci dělat každý a bude to dělat každý, i ten, který k tomu nemá pnutí. Když lidi jdou malovat, tak do toho jde jenom ten, kdo to má v sobě, jako bombu, že prostě musí, honí ho policajti, ale to všechno je mu jedno. Jako se to stalo s rockem, který se přelil do metalu, bylo to tvrdší a tvrdší a najednou se něco přecvaklo a už to vlastně vůbec není tvrdá muzika, je to styl jak se oblíkají patnáctiletý holky, jsou tvrdý a obarvený na černo... Takhle se to doposud stalo se vším, je to vývoj.

Tomáš Houška vystudoval pedagogickou fakultu, poté si dodělal doktorát z psychologie. Stál u zrodu pražského soukromého osmiletého gymnázia Buďánka pro studenty s IQ 130+, kde byl v letech 1993-1998 ředitelem. V letech 2001-2002 byl ředitelem Lauderových škol (gymnázium Or Chadaš). Napsal řadu odborných (Škola hrou, 1991) i beletristických (Graffiti rules, 2000, později scénář pro film Gympl) knih. Nyní rozjíždí nové gymnázium Via Lucis a pracuje na dalších scénářích. Dlouhodobě se věnuje psychologickému pozadí vzdělávání, na několika školách pracoval jako školní psycholog. Experimentuje s hudbou a ději na pomezí hudby - psychologie a neurologie, věnuje se středověké hudbě, kterou aktivně míchá hip-hopem a bigbítem v kapele Albigens.

Veškeré info o filmu GYMPL [phatbeatz mirror]
870kB . .doc

Kompletní scénář k filmu GYMPL [phatbeatz mirror]
1,2MB . .pdf