OPENMINDZ360°- One Thing

Marek Nenutil aka Openmindz360° představuje zvláštní výjimku v české malbě. A to nejen svoji tvorbou, ale i studiem. Žádnou výtvarnou školu totiž nedokončil. A svým způsobem vlastně ani nezačal. Jak na střední v Brně, tak na vysokou v Ostravě nastoupil, aby mohl zase odejít. Prostě výtvarné školní vzdělání nepovažoval za nutné. A samozřejmě měl pravdu. Když je výtvarník talentovaný, v zásadě je opravdu takové vzdělání zbytečné. A tak se Marek Nenutil daleko více rozhlížel, než studoval. Rozhlížel se samozřejmě především po obrazech, ale taky po sochách a architektuře. A výtvarný mix, který z toho rozhlížení se vytvořil, je zcela osobitý. A v českém malířství dosti ojedinělý.

Připadá vám, že v jeho obrazech převažují prvky německé malby? Můžete mít pravdu. Třeba vliv Otto Dixe nebo Georga Grosze je patrný. Stejně jako <
strong>Maxe Beckmanna. I když je otázkou, nakolik je si toho malíř vědom. Stejně jako citace starých průmyslových architektur, německých, ale především anglických. A samozřejmě Ostravy. Nezapomeňme, že Nenutil žije a tvoří v Ostravě. A ovšem vliv surrealismu. Surreálné postupy jsou nedílnou součástí jeho obrazů. Ale přesto se domnívám, že to nejsou hlavní rysy díla. Současný svět, násilí v něm, bezvýchodnosti situací. To jsou reálná témata, která Nenutil ve svých obrazech řeší. A nejenom to. Ta plátna jsou zároveň i o naději, o naději, že svět přece jenom není tak špatný, jak by se mohlo zdát. A v tom spočívá myslím hlavní poselství Nenutilovi tvorby.

To vše lze sledovat do 27. září v prostorách brněnské Adam Gallery. Níže ochutnávka trocha vernisáže a samotné instalace v části Za stěnou.

Synopse

S obrazy Marka Nenutila jsem se poprvé setkal v Chemistry Gallery v Praze. Tedy s obrazy… Byl tam vystaven jeden jediný (spolu s pár objekty) a jméno autora znělo Openmindz360, což přece jenom na křestní jméno či příjmení nevypadalo. Prohlížel jsem ten obraz zleva i zprava, vracel se k němu a říkal si: jak to, že toho malíře neznám. Ten obraz je totiž docela dobrý.

Můj problém se jmenuje ostych. Vždy mi naskočí husí kůže, když mám někoho poprvé oslovit. Poprvé s někým „hodit hantec“, jak se říká v Brně. Zkrátka (v tomto případě) přijít a zeptat se. Je to skoro vždycky stejné. Chvíli váhám a pak uteču. Nevím, co mně vrátilo do galerie v tomto případě. Asi skutečnost, že ten obraz byl opravdu dobrý. A potom taky vlastní ješitnost. Já, který si tykám s kdejakým malířem bych Openmindze360 neměl znát? Tak to teda ne!

Slečna, která seděla v kanceláři, byla docela sdílná. Koneckonců, je to její práce. Prozradila mně, že Openmindz360 je umělecké jméno jistého Marka Nenutila, že ten Marek Nenutil žije v Ostravě, že utekl ze všech výtvarných škol na které kdy chodil (tedy dvou), že umí opravdu malovat a taky že mně pošle nějaké fotky svých obrazů. Nic víc, nic méně. Je to málo? Po pravdě řečeno ano.

Když chci poznat, je-li obraz dobrý nebo špatný, musím vidět originál. Obrázky na počítači či v katalogu jsou samozřejmě zajímavé, ale jen jako informace. Jen jako zběžné seznámení. Se skutečným obrazem totiž mají jen velmi málo společného. A s jeho kvalitou už vůbec nic. Do galerie mně nejrůznější malíři posílají desítky a desítky katalogů, bombardují mě maily s přiloženou fotodokumentací a 487 reprodukcemi, zasílají výstavní projekty, které vytvořili speciálně, ale speciálně jen pro nás. A ovšem chtějí výstavu. Nejlépe hned, ideálně v celém prostoru. A nejspíš i širokém okolí. Ten můj projekt je totiž opravdu jedinečný, píší.

V Ostravě jsem Marka Nenutila navštívil s Danielem Balabánem. Když totiž jezdím za kumštem do „ocelového srdce republiky“, Dan na mě čekává na nádraží a pak mě vozí „od čerta k ďáblu“, protože jinak bych byl v Ostravě ztracen. Je to velmi specificky rozlehlé město…

V ateliéru jsem po pravdě řečeno docela oněměl. Ať už jsem čekal cokoliv, skutečnost byla naprosto šokující. Představte si rozlehlý prostor, kde panuje spíše přítmí a v něm obrazy. Deset, dvacet, padesát, sto. Velké formáty i menší realizace, plastiky i stohy kreseb. O stěny se opírají v tom přítmí přízračné černé figury, nosné dřevěné sloupy uhýbají před hořícími domy, důstojník s ampliónem cosi volá na zmatený chumel lidí. Je to exprese? Je to surrealismus? Nebo co vlastně? Jak jsem stál a díval se na ta plátna, docházelo mně pomalu, že takové škatulkování nemá v podstatě smysl. Že ty obrazy jsou o něčem docela jiném. O současném světě, o násilí v něm, o bezvýchodnosti situací. Ale zároveň i o naději. Kdo může vědět, jakou zprávu vkládá důstojník do ampliónu. Kdo může vědět, co vlastně volá. Autor? Malíř? Koneckonců, není to i pro něj tajemstvím?

Nabídl jsem Markovi Nenutilovi výstavu v Adam Gallery. Vždyť to uvažte. Jeho poselství je natolik závažné a natolik dobře namalované, že ho Brno musí vidět. Musí ho vidět, i když po něm, a to je opravdu překvapující, v Brně zatím žádný jiný galerista nesáhl.

Richard Adam