Rozhovor: J-Live
Začátkem prosince navštívil Prahu americký emcee, DJ a producent J-Live. Svou návštěvu Prahy pojal jako soukromé hiphopové prázdniny, jelikož pouze doprovázěl svého Dje Trumastra. V rámci svého pobytu navštívil například klub Červ, kde nakonec dal dvě skladby. U té příležitosti poskytl zajímavý rozhovor o nejnovějším albu, autentickém hip hopu, hiphopovém businessu či rasismu.
Nedávno jsi vydal další desku...
Ano, koncem září, začátkem října vyšel můj album S.P.T.A (Said Person of That Ability). Koncepce té desky je postavena na tom, že tam nevystupuju jako jeden muž, ale že mám tři různé osobnosti. Emcee, DJ a producent. Z velké části jsem emcee, myslím že příští rok budu spíše producentem a minulý rok jsem byl do velké míry DJem. Takže to tak přichází a odchází v různých vlnách. Já jsem se věnoval rapu a Djingu od svých dvanácti let a produkovat jsem začal když mi bylo 18.
Která je tvá nejoblíbenější skladba z alba SPTA?
„Great Expectation“ protože to je tak trochu ragtime, je hodně oldschoolová, ten sampel a hlavně obsahuje hodně různých myšlenek. A co se týče mého rapování jako tří různých lidí, tak spolu navzájem jakoby komunikujeme a to mě na tom baví. A když tuto skladbu hrajeme živě, s tím zpěvem, tak si připadám jak kdysi Vikingové s pivama... je to šílenost.
Jaký je tvůj názor na věčnou debatu o rozdílu mezi mainstreamem a undergroundem?
To je pouze o penězích. Jediný rozdíl mezi mainstreamem a undergroundem je množství peněz, které se investují do tvého projektu. Není to o tom, jak zníš. Tvůj sound je tvůj sound. Pokud si lidé myslí, že zníš spíš mainstreamově, pak tedy budou ochotni investovat do marketingu a propagaci tvého projektu, a tím se staneš mainstreamem. Pokud si lidé myslí, že zníš jako underground, pak se tebou vůbec nebudou zabývat a zůstaneš v undergroundu. A tak to prostě je.
Já mám občas pocit, že pokud si někdo říká „underground“ tak se také omezuje, protože považuje veškerý zisk za přechod do mainstreamu...
No to máš jako... každý obdélník je čtyřúhelník... ale ne každý čtyřúhelník je obdélník. Takže veškerý komerční úspěch neznamená nezbytně že se člověk musí zaprodat a zároveň to, že se někdo zaprodá neznamená, že dosáhne komerčního úspěchu. Takže se vracíme zpátky k autenticitě. Najdeš spoustu lidí, kteří autentičtí nejsou, přesto jsou úspěšní ale najdeš i autentické umělce, kteří jsou také úspěšní. Všechno je o tom, jak je tvoje hudba vnímaná. Nicméně, nemůžeš svou hudbu soudit či tvořit podle toho, jak si myslíš že ji budou lidé vnímat. Musí to vycházet z tvého srdce.
Hip hop je často prezentován jako prostředek k dosažení společenské změny. Jak důležité je v tom případě vzdělávání mladých lidí?
Určitě to je součástí. Ale víš jak... když jsem byl mladý, tak jsem neposlouchal rapovou hudbu pro to, abych se vzdělával. Poslouchal jsem hip hop abych se inspiroval, abych se pobavil. Nicméně zároveň se zábavou a inspirací jsem se něco i naučil. Takže tam určitě musí existovat rovnováha. Protože pokud budou lidé vnímat hip hop jako školu, tak to rozhodně nebudou poslouchat. Protože hip hop ti slouží k úniku ze školy. Takže když poslouchám Brand Nubian, KRS, Slick Rick, tak se něco i naučím. Když poslouchám Public Enemy nebo Geto Boys tak se také něco naučím. Ale to je spíše symptom, vedlejší účinek.
Nedávno americký sociolog Michael Eric Dyson působící na Georgetown University začal vyučovat kurz kde se věnuje tvorbě rappera Jay-Z. Hned se spustila velká diskuze o tom, jak prospěšné je probírat texty plné násilí, misogynie a homofobie pro vysokoškolské studenty. Co si o tom myslíš ty?
Tak Jay-Z je ikona populární kultury. Dokonce víc než to, je to ikona v oblasti podnikání a businessu. Dokonce víc než to. Co se týče hip hopu, je považován za nejlepšího všech dob ve své oblasti. A pokud vím tak to, co říká vychází z jeho vlastních zkušeností. O tom jaké měl problémy když vyrůstal v tomto zkaženém světě. Víš jak, drogy, vyrůstat v Brooklynu zrovna v té době a to se odráží v jeho hudbě. A pokud to je všechno pravda, pak zachycuje svůj život, který je také zdrojem zábavy a je to docela působivý příběh, proto se to také prodává. A kromě toho vydal knihu Decoded, je to velmi talentovaný textař a tý tvorby má hodně a to si přece jen zaslouží pozornost i v rámci studia na vysoké škole. Takže pokud někde chce studovat na Georgtowně a zabývat se jeho tvorbou, je to jen dobře. Když se podíváš na mé sklady jako „Wax Paper“ či „Brooklyn Public“, to je to samé. Pokud by tyto texty někdo chtěl studovat tak klidně udělám show in a univerzitě. Pokud by pak někdo za mnou přišel a řekl mi „můj profesor mi ukázal tvojí tvorbu“ tak to je přece krásná věc. Kromě toho, existuje taková spousta zábavního průmyslu, která v sobě obsahuje sexismus, misogynii a homofobii, že vyjmout pouze jednoho hiphopového interpreta je docela naivní. To není ani nefér, to je prostě naivní. Můžeme se bavit o tom, jakou má hodnotu jeho tvorba, nemůžeme ale pochybovat o legitimitě, platnosti a rozsahu jeho práce. Takže si myslím, že to je jedině dobře.
Hip hop je často prezentován jako doména mužů. Já si vždy říkám, kde jsou ty ženy?
Samozřejmě tam jsou, ale je to boj. Myslím, že ženy to mají těžší protože v hip hopu dochází často k tomu, že i neslučitelná tvorba se zařadí do jedné kategorie. Ale to platí i pro muže. To je vždy, aha, tak on je underground, ten je zase pop, gangsta, bling bling, dope boy, trap music... takže je lehké pak říci, aha to je „femcee“ nebo ženský rap. No a muži mají pak pocit, že to jim nic neříká. A ženy si pak říkají, to nechci poslouchat, já chci poslouchat chlapi. A je tolik dobrých raperek... Invincible, Eternia, Boog Brown, Lyric Jones, neexistuje pouze MC Lyte a Latifah, ačkoliv tady byly vždy. Může se zdát, že hip hop je svět mužů, alespoň se to tak říká. Ale jak řekl James Brown, nestál by za nic bez ženy či dívky. Protože kdyby žádny ženy nechodily na koncerty, tak bych tohle ani nedělal. To bych raději zůstal doma. Takže to musíš jen respektovat pokud přijde žena, která ukáže ten svůj pohled. A tady je také nutná určitá rovnováha, protože některé ženy láká, nebo jsou možná k tomu nuceny, snažit se znít jako muži. A pak jsou ženy, které si řeknou, že chtějí vypadat jako ženy, znít jako ženy a sdělit vlastní zkušenost a úhel pohledu. A to je pak to autentické a krásné.
Co se z hip hopu stala globální kultura, někteří říkají, že díky hip hopu je potlačován i rasismus. Na druhé straně, když se podíváš na mainstreamová videa, v podstatě zobrazují stereotypy černošské maskulinity...
Jo no... já bych řekl, že opravdový hip hop bojuje proti nevědomosti. Komerční rap podporuje nevědomost. Komerční rap udržuje stereotypy. Opravdový hip hop, pokud se dostaneš pod povrch tak dokážeš rozeznat a vidět kde je ta pravda. Jak říká můj strejda, „ignorovat něco co je samozřejmé je základem nevědomosti“. Je samozřejmé, že ne každý dealuje drogy, ne každý je sexista, ne každý je pasák a ne každá je děvka. To je úplně jasné. A pokud to někdo nedokáže pochopit, tak je ignorant. A tak to je.
V akademické oblasti se dnes mluví o tom, že v momentě co máme černošského prezidenta, tak se dostáváme do takzvaného...
Post-rasového období. To ne. Spíš bych řekl, že je to naopak. Protože v momentě kdy máš prezidenta černocha, tak se Republikáni budou snažit zdržovat jakákoliv rozhodnutí víc, než doteď. A to jsou vysloveně věci, které předtím také chtěli zavést, ale teď si postaví hlavu a už je nechtějí jen proto, že na postě prezidenta je černoch. Což je kravina. Pak tady máš Tea Party, kteří říkají že nechtějí danění bez reprezentace ale vaše daně to jsou dálnice, to jsou mosty, autobusy, knihovny, které využívají k tomu, aby vůbec mohli jít protestovat. A to je zase nevědomost, protože ignorují to, co je samozřejmé. A já neříkám, že náš prezident je dokonalý. Spíš je v té samé pozici v politice jako byl Jackie Robinson v baseballu. Ten si také zažil svoje a boural bariéry a kdyby to byl kdokoliv jiný, tak by to třeba nevydržel. Takže máme štěstí, že prvním černošským prezidentem je Barrack Obama, protože jiní by se z toho zbláznili, projít všema těma sračkama. Ale myslím si, že to bude trochu jiné když nastoupí na své druhé prezidentské období, to už budeme vědět, že nebojujeme pro jeho znovuzvolení, protože to bude poslední volební období. A on zase bude vědět, že si může dělat co chce právě proto, že to bude období poslední. Pak možná uvidíme.
Často probíhají debaty o tom, jestli rap je či není poezií. Co si o tom myslíš ty?
Rap je poezie. Rap je divadlo. Rap je žurnalismus. Rap je vizuální umění. Všechno dokopy. Ale v první řadě je rap poezií. Protože nemůžeš číst poezii a rap a snažit se je oddělit. To nelze. Není to próza, není to redakční článek... veškeré texty k hudbě jsou poezií a tak je to i s rapem. Jediný rozdíl je v tom, že rap je koncentrovaná poezie. Protože ti umožňuje říct víc, vyjádřit víc myšlenek či názorů v jednom textu než by tomu bylo u zpívané písně. Z toho rap vychází takže rozhodně je to poezie.
Být raperem, Djem a producentem to sebou obnáší nutnost naučit se jak dělat business v hip hopu.
Nezbytně! Když jsem studoval na univerzitě, tak jsem měl jako hlavní obor angličtinu a jako vedlejší obor business. Psát rými a počítat peníze. A teď mám vlastní label a to je také trochu jiná situace, protože dokážu obracet peníze a znovu investovat do svých projektů. S labelama mám takovou zkušenost, že ano, podporují tvůj projekt, ale jen několik měsíců, pak je to začne nudit a přejdou k něčemu jinému, protože mají pocit, že už víc z toho nevytřískají a dají od toho ruce pryč. Ne. Já chci propagovat svou desku celý rok. Protože tvoje obecenstvo nikdy není milion lidí najednou. Dejme tomu, že jich je tisíce. Takže když tisíc lidí uslyší tvou desku, tak stejně je ještě několik milionů lidí, kteří ji neslyšeli. A pokud to není novinka pro tebe, tak je to určitě novinka pro někoho jiného. Například řeknu „hej, nový J-Live“ a někdo řekne „ne, to je přece starý“ a já mu řeknu „jojo, ty běž poslouchat hudbu tam“ a tomu druhému řeknu „aha, nový J-Live“. Mohu třeba vybrat skladbu, která je šest měsíců stará a udělat na ni video. Pak mohu říct, že je nová, protože lidi co ji třeba neslyšeli tak uvidí to video. Takže to je taková základní myšlenka. Kromě toho příští rok budu vydávat i jiné umělce. Chci produkovat desku, na které sám nerapuju. Zavřu hubu a budu dělat jen beaty. A z té desky pak budu vytvářet další projekty. Například jenom instrumentály například s flétnou, že bych vydal jazzovou desku...
Když mluvíme o produkci a samplování, někteří odpůrci hip hopu rádí říkají, že to je jenom vykrádání hudby.
Je to koláž. A to je také umění. Já vždy říkám, že pracovat se samplema to je jako vytvářet koláž. Vemeš si kousek tady a kousek tam a vytvoříš svůj vlastní obraz. Jiná věc je, že někteří lidi vystřihnou jen jeden oprázek, pak ho někam přilepí a řeknu „hotovo!“. Ne, to nemůžeš udělat. Takže ano, něky je to vykrádání, někdy je to koláž, ale každé se musí posuzovat samostatně. Někdy si vyberu pouze jednu věc a říkám si, „okey, nepoužiju už nic dalšího“, ale v tom případě si s tím pohraju a přetvořím, aby to bylo něco úplně jiného. A to je také v pořádku.
Jak vnímáš jazykovou bariéru? Zejména pokud vystupuješ v krajinách, kde angličtina není prvním jazykem?
Víš co, na jednu stranu máš jazykovou bariéru a na straně druhé máš hiphopový žebřík. Takže nemusím nezbytně vědět co říká, ale má dobrou flow, dobrý styl, energii a to pocítí každý. A dokážu rozeznat, kdy se někdo strefí do beatu a na to nemusím rozumět samotným textů. Takže si vyberu jen to nejlepší pro sebe, čemu rozumím a prostřednictvím hip hopu se přes tu bariéru přešoupnu.
Komentáře
Poslat nový komentář