Michal Cimala o výstavě Explosive, ROXOR či Trafačce

Proč se tvoje výstava jmenuje Explosive?

Ukazoval jsem své nové věci Ottu M. Urbanovi a když jsme spolu po týdnu znovu hovořili, řekl, že to na něj jako celek působí jako exploze. Připadalo mi to jako dobrý název výstavy i z toho důvodu, že jsem měl letos vlastně takovou tvůrčí explozi. Trvalo to asi tři měsíce, co jsem hodně intenzivně tvořil nové věci.

Znamená to, že se tvoje tvorba proměnila? Pokud vím, dříve ses věnoval vytváření hudebních objektů.

To je pravda. Deset let jsem dělal řadu věcí, které používám při svých performancích.
Ale po výstavě v Doxu jsem potřeboval změnu. Dlouho jsem přemýšlel o kolážích, zdánlivě jednoduché disciplíně. Rozhoupal jsem se a začal jsem pracovat s reklamními fotografiemi produktů i modelek. A abych měl něco, co je v příkrém kontrastu k pozlátku našeho světa, začal jsem používat fotky stíhacích letadel současnosti.

To zní jako dobrý základ. Co jsi z těchto ingrediencí navařil?

Pracoval jsem hodně intuitivně, míchal jsem všechno se vším, hodně jsem koláže domalovával. Časem mi z toho začala vznikat série apokalyptických výjevů a dost jsem se do té problematiky propadl. Hodně jsem do koláží maloval, tím se to posunulo ještě jinam. Ve finále jsou některé věci z devadesáti procent namalované.

Zaznělo slovo apokalypsa, očekáváš konec světa?

Ano, už asi 20 let. Myslím, že za můj život už měl být dvakrát, teď to bude 21. 12. 2012
potřetí. Dá se ale říct, že konec světa je někde každý den. Svět hoří, svět se směje, svět krvácí. To jsou víceméně denní zprávy a z toho taky vycházím.

Čerpáš ještě odjinud než ze světa módy a válek?

Nedávno jsem si koupil knihu milostné korespondence českých spisovatelů, jmenuje se Milostný listář. Je tam dopis Boženy Němcové jejímu muži z doby, kdy spolu už nežili. Spisovatelka se zmiňuje o očekávaném konci světa začátkem června 1859. Mimo jiné píše, že církev varovala před hořícími padajícími kameny velikými jako ty mlýnské... To mě inspirovalo k tomu, že v mých posledních pracech mnoho věcí hoří. Kromě literární inspirace je tu samozřejmě taky hudba.

Co tedy posloucháš?

Vždy jsem poslouchal elektronickou hudbu, od staršího bráchy jsem měl tak od dvanácti Dead can dance a později Tangerine dream, Kraftwerk a Laibach. Taky jsem poslouchal klasickou hudbu, od Pergolesiho, přes Dvořáka a Martinů, až k Pendereckému. Zkrátka hodně protichůdných hudebních žánrů. Nikdy jsem neposlouchal country a dechovku. Ale Johny Cash to u mě změnil, takže country vlastně ano.

Dřív jsi míval kapelu Roxor-Vysočany. Hrajete ještě?

Přestali jsme hrát v roce 2009. Unavovalo mě organizovat kapelu a koncerty. Bylo toho moc a měl jsem málo času na to, abych se věnoval vlastním věcem. Koneckonců jsem hlavně výtvarník, takže to převážilo. V roce 2010 jsem měl výstavu objektů v Hamburku a tam jsem poprvé hrál s novým projektem PRINTER.

O co jde?

PRINTER jsem já a Rootkit, který dělá projekce a někdy hraje na kontrabas. Taky s námi občas hraje flétny a sax Radimoo z Prago Union. S Rootkitem jsme natočili projekce, které jsou černobílé a působí jako záběry z bezčasí. Experimentovali jsme i s herci, kteří tápou podel zdí jako roboti a poté pracují s rekvizitou, kterou otáčí v různých směrech. Vypadá to opravdu divně, což byl náš cíl.

O jakou hudbu se jedná?

Je to ambient a drone minimalismus. Většinou je to hodně nahlas, takže to má až metalové parametry. To je ve mně; asi proto, že jsem z Havířova...

Používáte ale i přednatočenou hudbu, je to tak?

Ano částečně. Se Standou Abrahámem z Data-life jsme vloni smíchali z mých samplů dva tracky, dá se do nich hrát naživo.

Vznikne z toho nějaká nahrávka?

Určitě by měla bý hotová v říjnu 2012. V současnosti dělá několik producentů hudbu z mých samplů a já nahrávam texty, které jsem napsal za posledních pět let. Bylo jich dost a bylo z čeho vybírat.

S kterými producenty spolupracuješ ?

Tak jmenovitě jsou to Pavel.Bidlo, Stephunk T, JTNB/Ježíš táhne na Berlín a Dan Vlček.

Některý dělá jeden track, jiní více, vždycky jsem u toho. Jen se Stephunkem to nelze, protože žije v Londýně. Jeden Track dělal He!zeus z hiphopového dua Obba Suppa z Londýna. Jedná se o remix mého ambient tracku, ze kterého vznikl hodně vypálený pomalý hip-hop.

Budete hrát naživo, plánujete nějaké koncerty?

Věřím, že ano. Já už to testuji na lidech asi rok. Hráli jsme poprvé před Wax Tailor v Meetfactory a docela to fungovalo. Pořád se to vyvíjí. Koncert bude určitě u příležitosti křestu v Trafo studiu ve Vysočanech.

Trafo studio – Trafačka... Jak to vypadá s vaší základnou?

My jsme rozkročeni mezi Trafačkou a Trafo studiem, kde máme nové ateliéry. V Trafačce stále děláme výstavy a situace je pořád stejná. Smlouvu máme pokaždé jen na rok a po roce je vždy prodloužena o další rok. Říkáme tomu atmosféra permanentního zániku.

Není to stres, žít v takové atmosféře, bez vyhlídky na budoucnost?

Ano, je to depresivní, ale na druhou stranu si uvědomíš, že čas běží a je neúprosný. Vzniká napětí a z toho napětí tlak. Pod tlakem se dělá sice ve stresu, ale lezou z toho věci, které by člověk jinak neudělal. To je přímý důsledek toho, jak na nás Trafačka působí. My na ni reagujeme tím, jaké akce pořádáme, jak žijeme. V těch nových věcech je myslím trochu vidět, kam mě to posunulo.

Vznikl o vás sběrný dokument Trafačka - chrám svobody, můžeš ho nějak přiblížit?

Saša Dlouhý, režisér filmu, se s námi seznámil v roce 2006, když jsme s Trafačkou začínali.

Po čase jsme přistoupili na natáčení časosběru. Bylo zajímavé sledovat, jak se natáčení v průběhu času mění a jak se měníme my sami. V kinech byl film v distrubuci Aerofilms a na podzim poběží v České televizi. Vůbec jsme nečekali, že se dostane například do nejužších nominací na cenu Český lev. Byl promítán také na festivalu Jeden svět. Natočili jsme přes 110 hodin materiálu a film má hodinu a půl, takže se použilo něco málo víc než jedno procento ze zaznamenaných událostí a aktivit.

Je pravda, že vztahy na Trafačce nebyly vždy úplně ideální?

To je pravda, nejvíc byl vyostřený konflikt s Romanem Týcem, ale ten už u nás nefunguje. Přešel na jiné vlny a pohybuje se v mediálním éteru.

Jaká je tedy aktuální sestava?

Trafačku tvoří v současnosti Jan Kaláb, Kuba Nepraš, Matěj Hájek, Terezie Honsová, Epos 257, já a Blanka Čermáková, naše managerka.

Zmínil jsi Trafo studio. Co to je a kde to je?

Trafo studio jsou nové ateliéry v bývalé prádelně ve Vysočanech u křižovatky Harfa.

Všichni výše jmenovaní tam mají ateliéry a je tam taky jeden rezidenční ateliér. Letos tam byl David Spriggs z Kanady, který je ve své domovině skutečná umělecká star. Nové prostory mají taky místnost pro pořádaní menších akcí. Matěj Hájek tam rozjíždí cyklus přednášek s názvem Fresh eye, o současných obrazových kódech, a probíhal tam třeba taky festival experimentální hudby Echofluxx. Vše je v začátcích, jsme tam necelý rok.

Působíš na AVU jako asistent ateliéru Socha 1 pod vedením Jaroslava Róny. Jak to v současnosti na pražské Akademii vypadá?

Jsem tam už šestým rokem, máme za sebou šest diplomantů a dalších pět bude diplomovat příští rok. Za tu dobu jsem se proměnil k lepšímu, jsem tolerantnější v pohledu na věci. Myslím že o Jardovi Rónovi se to dá říct také. Máme sedmnáct studentů, každý je jiný. Je zábavné sledovat, jak přemýšlejí. O celkové atmosféře na AVU referovat nemohu, to je složité obsáhnout. Soustředím se hlavně na činnost v ateliéru, který vedeme. Vloni jsme měli se studenty výstavu v Malostranské besedě a měla dobré ohlasy. Poprvé za pět, šest let tu bylo vidět, co vlastně se studenty sledujeme. Do budoucna chystáme průřezovou výstavu. Na to se těším, přestože to bude hodně práce. AVU je pro mě stále nejlepší a nejsvobodnější umělecká škola, k tomu nemám co dodat. Jisté ovšem je, že profesorský sbor měl být obměnován postupně a plynule již v minulosti.

Vraťme se ale zpátky k hudbě. Jak vznikají tvoje texty, které pak zhudebnuješ? Píšeš nejdřív hudbu nebo text?

U mě je na začátku vždycky text, ten má rytmickou formu, od které se odvíjí hudební doprovod. V momentě, kdy mám hotový text a nástřel hudby, se to začne navzájem ovlivňovat.

Nekdy procházím texty za několik let. Pokud mám hudbu od někoho objednanou přeříkám si text v rytmu hudby, něco vyškrtnu, něco doplním. Dělám to tak dlouho, dokud se nepřiblížím cíli, který není nikdy přesně vidět.

Co bude tedy výsledkem tvé práce v letošním roce?

Kromě výstavy v Trafačce, která bude poměrně rozsáhlá, chystám na září 2012 desku PRINTER, která bude obsahovat instrumentální skladby, ale taky tracky s vokály. U příležitosti křestu se uskuteční koncert. Na podzim pak máme s Honzou Kalábem a Jakubem Neprašem výstavu v Galerii v Roudnici nad Labem. Nudit se určitě nebudu a věřím, že ani diváci a posluchači ne.

Zmínil jsi, že pocházíš z Havířova. Jak tě to město ovlivnilo?

Havířov je nejmladší město v Čechách, bylo založeno v roce 1954 v době tuhého komunismu. Urbanisticky je to staré jádro města postavené po vzoru amerických měst. Členění bytů je funkcionalistické, ale požadavkem doby byl socialistický realismus, který se v architektuře projevil jako tvz. renesance typu Stalin. Nad arkádami domů jsou sgrafita zobrazující horníky v dolech, na reliéfech domovních znamení sbíječky a kosmonauti. Tenkrát to bylo město mladých, dnes je to město důchodců. V dětství jsem vůbec nevnímal, že žiju ve zvláštním skanzenu, kde je na hlavní ulici každých padesát metrů obří ocelová rudá hvězda, a všude visí budovatelská hesla.

Obchodní dům se jmenoval Budoucnost a byly tam jezdící shody. To mě jako dítě bavilo. Pražákům by to zajímavý asi nepřišlo, ale mně ano. Také se každé dva roky konala slavnost Havířov v květech, kdy mezi alegorickými vozy s různými komunistickými symboly vytvořenými z květin . defilovaly mažoretky za zvuku pochodových rytmů a za nimi jely další vozy, na kterých byly stroje z květin a kolem nich živí horníci. Tenhle průvod jel několik hodin po hlavní třídě a všude bylo plno lidí s balonkama, jedli párky za korunu pade, děti lízaly zmrzlinu z italského stroje Carpigani, široko daleko nejlepší, a ve vzduchu se vznášely balonky. Tak nějak si to pamatuju.

Jaké jsi měl zájmy?

Já jsem díky svému bratrovi, který stavěl velká letadla a taky létal na větroních, začal záhy chodit do Klubu plastikových modelářů. Tam byl nejmladší člověk osmnáctiletý a stavěl špičkové americké stíhačky. Ty stavebnice úplně rozpitval a potom vyrobil vnitřky cocpitů motory a otevřel ty letadla tak, že byly skoro obnažený. Starším chlapům, co to vedli, bylo přes padesát. Teď si představ, že mně bylo 11 let. Drželo mě to dlouho a časem jsem se dostal na takovou úroveň, že jsem mohl soutěžit s dospělýma. Jednou jsem byl v takový soutěži plastikových modelářů druhý. Taky jsem jezdil vykopávat staré hradiště s naším učitelem ze základky Vladimírem Znamenákem. To bylo skvělé období. On je hlavně grafik, ale vedl nás taky mimo školu, dělali jsme čtyrbarevné linority. Já hlavně ostravské továrny. To byl tehdy můj svět.

Kam jsi chodil na střední školu?

Ze základky jsem šel na uměleckou průmyslovku do Turnova, to bylo pro mě značně osvobozující. Z industriálu do přírody. Na škole nás bylo asi jen sto a třicet pět učitelů, škola byla spojená s internátem a od druháku se dalo bydlet na privátě. Bylo to mimořádně intenzivní období a to nejen proto, že když jsem nastoupil do prváku, byla revoluce. Vystudoval jsem obor zlatník – stříbrník, hodně jsem kreslil a snažil jsem se malovat.

A potom ses přesunul do Prahy?

Chtěl jsem pokračovat na UMPRUM u V. K. Nováka, který tou dobou instaloval na Letné v místě kde stával generalisimus kyvadlo. Napoprvé jsem se nedostal, ale pak to vyšlo. Rok jsem v Praze pracoval jako zlatník a chodil jsem kreslit na AVU ke Zdeňkovi Rybkovi.
Porevoluční Praha byla nádherná, omšelá, oprejskaná, se spoustou nové energie.

Na UMPRUM se mi líbilo. V té době tam byl kvestorem Halík a ten finančně podporoval i studentské akce typu karneval na Občanské plovárně a na parníku nebo mejdany ve dvoře školy kde se dělaly psí kusy. V té době tam stále ještě chodil David Černý, a tak bylo o zábavu postaráno. Často to bylo na hraně, ale přežili jsme to. Dobrý akce byly v sádrovně, kde to šéfuje Mirek Spousta. Tam byla taky sranda a já jsem se tam seznámil mimo jiné s Jardou Rónou, což později nadlouho ovlivnilo můj život. Na ten maškarní mejdan na parníku nikdy nezapomenu, byli tam mimo jiné i lidé převlečení za hamburgery, bylo to nadčasový. Hrál tam DJ Viktor čistič a OTK. Ten parník měj jet až do Modřan, ale nakonec dojel jen ke Karlovu mostu, pár lidí totiž skočilo za jízdy do Vltavy.

Jaké to bylo u profesora V. K . Nováka?

Měl jsem tam hodně spolužáků ze střední školy, byla tam dobrá parta. Byli jsme doslova zavaleni prací, intenzivně jsme modelovali, to mě bavilo. Taky jsme pracovali v kovodílně u pana Malého, kde jsme se hodně naučili od něj i od sebe navzájem. Novák byl přísný a vytvářel na nás tlak, měl právo veta, což vyplývalo z jeho vedoucí pozice. Z toho vznikaly různé potíže, hlavně při instalování klauzur. Po škole jsme se párkrát viděli a náš vztah je přátelský. Vážím si ho jako jedinečného tvůrce s mimořádně velkým rozsahem. Rád vzpomínám taky na designéra Otakara Diblíka. Hodně to žilo u Kurta Gebauera, kde studovalo šílené duo Piva a Aurora, tou dobou stále na šikmé ploše. Pivě a Auroře jsem uváděl výstavu v Makromolekulárním ústavu. Ta instalace lidi pobuřovala – kromě toho, že všechno bylo navěšeno bez ladu a skladu našikmo, tam měly nějaké lesbické fotky.

Kam jste chodili mimo školu?

Do Roxy, to je jasný. Tou dobou hodně frčela house music a já se na to okamžitě chytnul, protože mě bavilo tancovat. Líbila se mi muzika a atmosféra na mejdanech. To že jsou všichni na extázi jsem nevěděl, ale sám jsem tancoval jako bych v tom jel taky. Ono se to pak přenáší z člověka na člověka, vzniká placebo efekt a do toho ta hypnotická muzika. To mi stačilo, byl jsem v tom jak ryba ve vodě. Taky jsem chodil tancovat po půlnoci do Radosti, tam jsem poprvé slyšel Leftfield a viděl videoprojekce. Psal se rok 1995 a mě to definitivně nasměrovalo k elektronické hudbě.

Ovlivnily tě nějaké filmy z té doby?

Dobrá otázka. Naprosto zásadně mě vzal film Lost Highway od Davida Lynche. Ten film je silně nelineární a já ho vnímal spíše jako proud informací se speciální atmosférou. Později jsem viděl jeho Eraserhead, to mě taky dostalo. Na konci devadesátých let přišel Bessonův Pátý element a Tykver s filmem Lola běží o život. To byl taky zásadní film, hodně to konvenovalo s klubovým prostředím. No a samozřejmě Trainspoting s hudbou od Underworld.

Vystavoval jsi během studií?

Naprosto minimálně, neměl jsem na to čas. Samostatnou výstavu jsem měl v Dejvickém divadle, v rámci akce Filmy z druhého břehu, kterou pořádal Honza Daňhel. Byly to projekce silně experimentálních krátkých filmů. Později na konci školy proběhla hodně undergroundová výstava v podzemních prostorách ve Vodičkově ulici, jmenovalo se to Exodus. Myslím, že byla otevřená tak dva dny. Poté, co tam byl hlučný mejdan, se to stoplo a všechno skončilo v propadlišti času. Tam jsem se seznámil například s Martinem Kánou a Jiřím Petrbokem. Jinak jsme měli pár ateliérových výstav. Vystavovali jsme dvakrát ročně ve škole, ale zdaleka to nemělo takovou publicitu jako dnes.V rámci ročního pobytu v Berlíně jsem třikrát vystavoval na ateliérových a kolektivních výstavách tam a bylo to výborné. Nejlepší akce byla v katakombách uprostřed staveniště blízko dnešního Hlavního nádraží, jmenovalo se to Kunst am Bau, čili umění na stavbě. Sám jsem se rozhoupal až tak tři roky po škole. Začínal jsem tam, co Masker a Pasta, tedy v galerii Nábřeží a odtamtud už nebyla dlouhá cesta k Trafačce, protože na Nábřeží chodila celá komunita a všichni jsme se znali.

Neměla Trafačka původně být jen dočasným projektem?

To je fakt. Honza Kaláb ji objevil poté, co na zeď toho domu maloval a neměl si kam schovat žebřík. Smlouva byla původně na rok a pak možná ještě na jeden, mělo se to bourat.
Když jsem tam přišel poprvé, připadalo mi to jako utopie. Zdálo se mi to moc velké, nebyly tam ateliéry, byly to spíš takové kancly a ten nejplesnivější zbyl na mě. Ale i za to jsem byl rád. Vznikla tam atmosféra, ve které jsme začali realiziovat ty utopické vize typu galerie, festivaly a podobně. Postupně se na to nabalila parta lidí a těch pořád přibývá. Lidi už vědí, kde to je. Takže to funguje.

Mluvil jsi o galerii. Jak to vlastně vzniklo?

Galerii jsme otvírali v roce 2007 výstavou 5+kk, kde jsme věci známé z ulice transformovali do podivných kusů nábytku. Moje zábradlí proniklo z ulice dovnitř galerie jako šipka a stal se z něj stůl, Point udělal skříňovou stěnu ve tvaru svého graffitipiecu, Martin Kána vydláždil rokokovou postel s nebesy kočičími hlavami, Roman Týc udělal z popelnicových kontejnerů luxusní čalouněnou sedačku a Kuba Nepraš videokytku s PET lahví, ve které proudila koláž z nafilmovaného okolního světa. Výstava to byla koncepčně dotažená, ale bohužel zapadla, protože nikdo nevěděl, kde to je, a trvala jen tři týdny. Kousek z ní je zachycený ve filmu. Tím to všechno začalo. Zatím to nevypadá, že bychom úplně končili.

V minulých letech jsi vystavoval v zahraničí, jaké sis odtud odnesl zkušenosti?

Mohu říct, že jen ty nejlepší. V roce 2010 jsem měl výstavu objektů v Hamburském uměleckoprůmyslovém muzeu, kam mě pozval Dr. Jürgen Blankenburg. Vše probíhalo hladce a vedení mi vycházelo maximálně vstříc. V oddělení strunných hudebních nástrojů je velká skleněná vitrína cca 3 x 3 metry a v ní vísí barokní kytary. Když jsem se zeptal, jestli by se jedna z nich dala svěsit a místo ní by se tam pověsil jeden z mých sci-fi nástrojů, odpověd byla pozitivní. Ředitelka muzea to schválila, přišel technik, restaurátoři a kurátor sbírky a za hodinu a půl byl ve vitríně můj objekt. Ten kontrast starého a nového vypadal úžasně. Nástroj tam od roku 2011 visí v permanentní sbírce, muzeum ho zakoupilo. Nedovedu si představit, že by něco podobného proběhlo takhle hladce v Čechách. Němci jsou opravdu hodně otevření novým myšlenkám. V roce 2011 jsem vystavoval v galerii v bývalé továrně Nokia u Helsinek. Na rezidenci a s ní spojenou výstavu mě pozval profesor Marku Hakkuri. Finové jsou velice vstřícní, vše bylo velice profesionální a na vernisáž dorazila spousta lidí, přestože to nebylo ve městě. Taky jsem tam nahrával v Zodiac theatre, krásném industriálním divadle, zaměřeném na taneční experimenty. Vytvořil jsem tam z dílů rozbitých bicyklů něco, co připomíná DJskou výbavu a s tím jsem tam provedl performance. Helsinki jsou nádherné město a někdy bych se tam rád vrátil.

Máš nějaké sny, které bys rád uskutečnil?

Tak těch je mnoho, ale to bych se musel nechat naklonovat, abych mohl aspoň částečně zrealizovat to, co mám vymyšlené. Určitě by mě bavilo pracovat na nějaké zakázce pro veřejný prostor, ve které by se zúročily moje dosavadní zkušenosti. Bavilo by mě dělat velké kovové sochy. Mám v hlavě i jednu speciální výstavu, třeba bude někdy příležitost ji zrealizovat. Sám bych ji ale neufinacoval. Rád bych taky vystavoval za oceánem, třeba v San Franciscu nebo v Chicagu. Pracuji s tím, co mám, a i tak se dají věci a výstavy realizovat. Zvykl jsem si na práci s nulovým rozpočtem, kdy člověk musí hodně improvizovat.

Jaká výstava tě v poslední době zaujala?

V Berlíně právě probíhá výstava u příležitosti osmdesátých narozenin Gerharda Richtera. Výstava je v Neue National Galerie a je velice rozsáhlá. Jsou tam zastoupena všechna jeho období. Mám rád jeho pop-artové obrazy malované v šedých tónech; těch je tam celá řada. Nejvíc je ale zastoupena jeho stěrková abstrakce, některé věci jsou doslova dechberoucí, zvláště ty velké formáty. Jiné malby tohoto druhu jsou naopak úplně strašné, až kýčovité. Čím menší obrazy to jsou, tím jsou horší. Kdyby visely třeba v hotelu Mědílek v Kutné hoře, vůbec byste si jich nevšimli a už vůbec byste nevěřili, že stojí takové peníze a že jsou od Richtera.

Takových obrazů tam ale není moc. Výstava je velice kompaktní a Richterův talent a posedlost malbou jsou naprosto zřetelné. Na výstavu jsme s Honzou Kalábem vystáli třičtvrtěhodinovou frontu a vyplatilo se to. V Praze byla silná výstava Krištofa Kintery, ta je v mnoha ohledech občerstvující a určitě se o ní bude ještě dlouho mluvit. V Olomouci jsem viděl velkou výstavu Franty Skály, rozsahem srovnatelnou s tou z roku 2004 v Rudolfinu, ale se spoustou nových objektů.

Je něco, co bys chtěl říct na závěr?

Každému, kdo to dočetl do konce, děkuji za trpělivost a přeji pěkný den!

Michal Cimala - Explosive

1. - 27. 6. 2012
Trafo Gallery, Kurta Konráda 1, Praha 9

DJs: Printer (Beastie Boys set), Tron, Pasta

Vystavuje: Michal Cimala
Kurátor: Otto M. Urban