Zabijte radši diváka

Nevěsta (Uma Thurmanová) byla členkou elitního komanda zabijáků pod krycím jménem Černá mamba. Byla jí přesně do doby, kdy ji její bývalí parťáci z neznámých důvodů brutálně zavraždili na její vlastní svatbě. Vražda se ovšem nepovedla a Nevěsta se po čtyřech letech probouzí z komatu s myšlenkou na pomstu. Stojí před ní nelehký úkol, postupně musí zlikvidovat pět lidí, kteří ji poslali k ledu.

Nejprve je nutné upozornit na důležitý fakt, Kill Bill vol.1 není uzavřeným filmem, je to první ze dvou dílů.

Quentin Tarantino je ve světě filmu poměrně kontroverzní postavou, jako režisér je známější než většina jeho kolegů, ačkoli má na svém kontě pouhé čtyři filmy, mnoho lidí ho nesnáší, a ještě více jich ho obdivuje, ale co je důležité, zná ho téměř každý. Tarantino se nikdy nebál experimentovat, a do svých filmů vždycky promítal svoji fascinaci pokleslými uměleckými žánry filmovými i literárními. Kill Bill je v mnoha ohledech vyústěním těchto tendencí. Akčnímu filmu odpovídá jednoduchá fabule, která je divákovi předkládána ve složitější syžetové konstrukci, ať už se jedná o retrospektivu, nebo různé dějové odbočky. Nepřehlédnutelná je i inspirace japonskými a hongkongskými akčními filmy, které Kill Billovi propůjčily patos a krvavost a v neposlední řadě je zřetelná i spojitost s comicsem. Není to jen kvůli animované retropasáži, Kill Bill působí jako comics svým střihem, řazením na jednotlivé kapitoly i smyslem pro detail.

Tarantinovi se nedá upřít dokonale zvládnutá řemeslná stránka věci, vizuálně je film uměleckým dílem, barevné záběry střídají černobílé prostřihy, zpomalené záběry střídají téměř klipově rychlé pasáže a vše je okořeněno detailními záběry, které dokreslují hlavní postavy a dodávají jim autentičnost.

Bohužel ani dokonalá vizuální stránka sama o sobě dobrý film neudělá. Herecké výkony jsou spíše průměrné, ani Uma Thurmanová, kterou považuji za dobrou herečku, v tomto případě moc nezazářila. Postava Nevěsty není příliš složitá, převládá u ní potlačovaná zloba a z výrazových prostředků sevřené rty a přimhouřené oči. Jemná, veselá mezihra z okinawské hospůdky jakoby se k ní ani nehodila. Lucy Liu v roli šéfky Yakuzy mě zaujala mnohem víc, jako chladnokrevná, cílevědomá žena, ve které se sváří úcta k tradicím a k samurajskému duchu s názory emancipované moderní ženy.

Bojové scény svojí choreografií připomínají spíše tanec než boj a byly pro mne celkem zklamáním, v rychlých střizích a přechodech mezi různými kamerami člověk ztrácí přehled o tom, co se na plátně vlastně děje (k orientaci nepřispívá ani přepnutí do černobílého zobrazení při jedné z největších bitek). Nepřátelé jsou nemotorní, tuctoví, co jim schází na kvalitě, nahrazují kvantitou. Za zmínku stojí jediné dva souboje a kromě nich i pohybové kvality Umy Thurmanové, která na sobě očividně musela tvrdě pracovat.

Hudební doprovod filmu trochu ruší, režisér se natolik snažil o pestrost, že zvolil ke scénám prodchnutým japonskými kulisami směsici country, morriconeovských motivů a flamenga, což sice navozuje souvislost mezi westernem a "easternem" ale působí to trochu křečovitě.

Za největší slabinu Kill Billa ale považuji zbytečnou, neopodstatněnou brutalitu s potoky krve, které neomluví ani Tarantinovo tvrzení, že jde o poctu hongkongským akčním filmům, ani souvislost s comicsem, který přece jenom snese víc než filmové plátno a navíc je nadsázka jeho důležitým výrazovým prostředkem. Když ve starých filmech z hongkongské produkce tryskaly z ran posekaných gejzíry krve jako voda z Křižíkovy fontány, bylo to spíš nedokonalostí vizuálních efektů. V Kill Billových realistických scénách stříkají krve hektolitry, po každé odseknuté končetině se objeví rudá sprška jak z požární hadice, jakoby jí dospělý člověk neměl jen 5-6 litrů. Výsledný dojem je hodně rozpačitý, osobně neshledávám na sekání lidských údů nic směšného, ale v podání režiséra to zřejmě směšné být má. Tarantinova snaha šokovat vede ovšem ještě dál, po úvodním masakru na svatbě, ze kterého vidíte jen výsledek, nás dovede ke scéně, kdy Nevěsta v rámci pomsty zabije matku před očima její pětileté holčičky, která sotva pochopí to, co se s její matkou stalo, natož aby rozuměla mstitelce, která jí jako epitaf nad mrtvou matkou sdělí, že si to máma fakt zasloužila. Po takovém antré už nás nijak nepřekvapí nechutná scéna, kdy zjistíme, že Nevěstu v komatu prodával za peníze nemocniční zřízenec, svým zvrhlým kamarádům ani to, že o ní mluví jako o věci (tak se k ní ostatně chová). Následné krvavé orgie ve zbytku filmu už nemají čím překvapit, divákovo emocionální cítění se vyčerpalo hned na začátku a zbytek už dokouká jen jako pestrou slideshow barevných obrázků. Z celého filmu je paradoxně nejzdařilejší animovaná pasáž o mládí O-Ren Ishi.

Výsledný dojem, se kterým jsem odcházel z celého filmu, byl: Je dobře nebo špatně, že jsem to viděl?