Japonsko - Tokyo/Osaka Life Style

Vymoženosti:
Spousta naprostých maličkostí usnadňujících každodenní život, které člověka časem přestávají překvapovat a rychle jsou považovány za samozřejmé, avšak doporučuji si příliš nevybavovat jejich ekvivalenty doma. Jsou to věci od tekutého cukru do ice cafe, kvůli lepší a rychlejší rozpustnosti, přes vlhčené ručníčky v každé restauraci (byť zdánlivě opravdu levné cenové kategorie), přechodů pro chodce, jenž nejsou pouze pravoúhle, ale stejně tak i úhlopříčně po křižovatkách (ano, opravdu v tu chvíli stojí provoz ze všech stran i přesto, že to jsou obvykle silnice více než 5ti proudé), při přecházení jako signalizace pro slepé hraje na každém přechodu jiná melodie, či zpěv elektronického ptactva, stejně tak melodie hrají při odjezdu metra současně s poděkováním, že jste využili služeb hromadné dopravy a mnoho a mnoho dalších maličkostí (vyhřívaná záchodová prkýnka, otvírání dveří u vozů TAXI z místa řidiče pomocí dlouhé páky - neskutečné urychlení v provozu) až po dejme tomu všudypřítomné automaty na pití. Ty jsou rozmístěny snad

v každé ulici, takřka za každým rohem a ne jeden od Coca Coly, ale rovnou tak 5-8 s různě namíchaným sortimentem chlazených nápojů (cola, fanta, neslazené ice tea z různých druhů čajů, energetické a vitamínové nápoje s obsahem 1400 miligramu vitamínu C v lahvičce), avšak také - s červeně svítící kontrolkou - plechovky s nápoji horkými. Konkrétně na výběr z několika druhů kafí tak akorát přichystaných k okamžité konzumaci, chuťově nesrovnatelných s našimi špitálními automaty na kelímky. Stejně tak si můžete dát horké vitamínové nápoje, či u některých automatů plechovkové pivo (u těch složitějších strojů údajně až po předložení dokladu totožnosti do čtecího zařízení).

Architektura:
I když ze snímků možná není až tak zřejmé, jak jsem se těšil, tak zde platí: Co dům, to unikát. Často až nepochopitelných tvarů. Staré vedle nového, oválné vedle hranatého, prosklené vedle betonového bez oken, vše často zpestřeno o terasovitou střechu plnou zeleně, či fotbalovým hřištěm na střeše rovné. Budovy jsou jedna vedle druhé, jako obrovsky slepenec, s mezerami kolem 60cm jednoho od druhého, z důvodu zemětřesení. Mezi tím (i v těch nejluxusnějších čtvrtích, kde není naleštěné pouze okno ale i dům jako takový, včetně chodníku, automobilu, a pečlivě opečovaného stromečku) jsou neskutečné propletence drátů vedoucích elektrický proud, či snad telefonní spojení. Na každém rohu s různými transformátory a rozvody do všech možných stran i výškových úrovní. Tím jsem se dostal k další zajímavosti městské zástavby. Ve chvíli, kdy jsem si říkal, že přece jen to není AŽ tak (očekávané létající automobily za okny ala Futurama se nekonali) jsem dorazil na největší obchodní centrum Tokia... Ginzu. Údajně jedno z nejdražších míst na světě vůbec, kde obchody jsou jenom celé budovy značek ala Gucci a spol., ale proč o tom mluvím, zde je typický příklad několikapatrového města (poté dost obdobné i v Osace, o tom snad později). Kromě normální úrovně na jakou jsme zvyklí, tudíž povrchu kde jezdí automobily, tramvaje a chodí lidé zde bylo ještě jedno dosti podobné patro v podzemí, často bez povrchu nad, čili pod širým nebem a tudíž taktéž s vegetací (ne moc, stejně jako nahoře) a vstupem do tokijského metra, administrativních budov v okolí a spoustou obchodů a občerstvovacích zařízení. Stejně tak jako v podzemí, patra jsou i nad zem, a to v prvním nadzemním soustava nadchodu s proskleným sklem se větví nad hlavní ulici a do postranních s možností vstupu do stejných administrativních budov, avšak v úrovni několikátého patra, dále eskalátory do dalšího patra civilizace, kde jsou zastávky vlaků (sloužících v Japonsku běžně jakoby místo tramvají) a ještě v dalších patrech, není nemožné vidět dálnice, které kříží jedna přes druhou a provoz tam si může člověk maximálně domýšlet. Do toho všeho je vidět za prosklenými stěnami mrakodrapů množství výtahů, doplněných o blikající buď červené nebo modré světlo pod podlahou. Ježděním tak vytvářejí zajímavé pohyblivé obrazy. Ještě jedna maličkost k podzemnímu životu, a to již zmiňovaná Osaka. Tam jsem procházel vestibulem nad zastávkou metra, všude naleštěný mramor zhruba jako některé naše zastávky, avšak rozsahem nesrovnatelné a navíc propojené rovnou s podzemními nákupními centry vedoucími přímo pod hlavními ulicemi (např. ve čtvrti Minami). Tam jsem se v jednom místě zastavil, jelikož mě upoutalo nějaké zákoutí... a co jsem neviděl, temná, snad ani ne 2 metry široká, ulička plná typických červených lampionů s množstvím sedících lidí u barových okýnek, avšak v tu chvíli nemožné dohlédnout konce. Ulice úplně stejná tak jako boční uličky normálního města. Druhý den jsem na dotaz dostal odpověď, že údajně (nevím jak moc je pravda) je normální úroveň Osaky druhé patro, v tom smyslu, že prostě bylo vystavěno na dřívějších ulicích a tudíž v současnosti je podzemní město rozsáhlé, avšak pro většinu lidí bez kompasu takřka neprůchozí. Množství obchodů s tím počítá, a při vzniku se na podzemní síť napojují, stejně tak jako jsou normální oficiální vchody na povrchu.

Nezvyklosti:
Narazil jsem také na množství zdánlivých šíleností. Kapitolou samotnou pro sebe je asi Japonská televize, kde nepřetržitě běží zábavné pořady s obvykle tak 4mi komentátory ve studiu, probírající těžko říct co, avšak když jsem pustil pořad, kde náhodně vybraný občan měl za úkol ve studiu co nejvíce a podle instrukcí osahávat slizkého muže oblečeného do kožených slipů - při každém kontaktu doplňováno a šílený zvukový a grafický doprovod, a to vše ještě soudcováno porotou složenou z šikmookých, jakoby řeckých bohů oblečených do prostěradel, je opravdu silná káva. Pak jsou samozřejmostí herny zvané Patchinko, kde celé dny vysedávají lidé všech společenských vrstev a do zblbnutí střádají v neskutečném kraválu olověné kuličky, jenž v závěru vymění za hotovost. Pozor, že není výjimkou celé bloky jen těchto heren a to vždy ve třeba 5ti patrech. Dále tam jako zpestření můžete jít zahrát na automat s elektrickou kytarou, sázet na virtuální dostihy (hráči sedí u svých obrazovek okolo umělého stadionu, kde běhají na drátkách malé repliky koní a nad tím vším obrovské plátno promítající dostihy, tak jak je známe z televizních přenosů), či si s přáteli zajít na fotbal (část místnosti se spoustou monitorů a ovládacích prvků uspořádaných jako v kině, před plátnem zobrazující dané fotbalové utkání, jehož se tito lidé právě účastní). Do třetice bych zmínil ještě možná takovouto maličkost: procházím se tak po břehu malého vodního kanálu a dívám na neony a ruské kolo se svíticíma kabinama, jenž začíná ve čtvrtém patře jedné z heren, a otočím se ke zdi domu u kterého právě stojím. Hezky čistě dřevem obložený se zajímavýma okýnkama čtvercového tvaru (cca 30x30cm) různého výškového rozmístění. Jdu se podívat dovnitř v očekávání restaurace či baru, avšak uvnitř sedí kolem velikánské, opět dřevem obložené, kádě asi 6 kravaťáků v gumových vestách, tak daleko od sebe, že bylo zřejmé, že nejspíš každý přišel dovnitř samostatně. Každý v ruce maličkatý rybářský prut s návnadou zakoupenou v automatu u vchodu, čekající na záběr hladové ryby...

Automobily:
Nepřeberné množství podznaček od Toyoty, Nissanu a dalších, často vypadající jak z tuningových srazů, avšak zdá se, že sériově vyráběné. Stejně tak vylepšované a naleštěné nákladní automobily i skůtry všech tvarů, barev a velikostí. Z evropských značek pouze Mercedes. Také byl spatřen jeden WV, jinak čistě domácí výroba. Za zmínku stojí ve spojitosti s dopravou neskutečné patrové garáže, které jsou tvořeny soustavou pohyblivých plošin (mnohdy celý dům, jindy jen 2 auta nad sebou). Tam je potřeba vy vinout podle mého mínění dosti logického myšlení (podobné jako hry ála Tetris či "Bedny") a přesunovat jednotlivé plošiny tak, dokud se váš vůz nedostane konečně dolů. Možná ještě stojí za zmínku, co se dopravy ve městě týče, následující dvě věci: sanitky, hasiči a další potřební kromě sirény, mohou užívat zabudované megafony, do kterých celou cestu posádka usilovně huláká (nejspíše, kam kdo má uhnout, či něco na ten způsob... relativně jasná, však v našich končinách nezvyklá věc). Snad poslední maličkost je systém pojízdných reklam. Obvykle 2 ihned za sebou jedoucí náklaďáky s podsvícenýma reklamama po celé délce, a obvykle i zvukovou reklamou, projíždějí celé dny kolem míst s nejvyšší koncentrací lidí.

Lidé:
9 z 10ti lidí na dotaz zda mluví anglicky odpoví ne, a to rázem potvrdí svým projevem. Většina na vás mluví svým rodným jazykem, jakoby vám bylo přeci všechno jasné... a ne a ne přestat. Na jakýkoli dotaz se snaží odpovědět do naprostého vyčerpání (čili ve spěchu je lepší se neptat, jelikož nejde jen tak přerušit výklad se slovy, že mockrát děkujete, ale již je vám to jasné). Lidé tam spí kdekoli je příležitost - v metru, zaparkovaných autech s běžícím motorem, na tržišti na zemi, no prostě kdekoli...

A teď už k fotkám, které řeknou mnohdy víc, než slova...