MODE 2 - rozhovor

MODE 2 - rozhovor

Jméno Mode 2 zná každý. Co to jméno znamená? Proč sis ho vybral?

Mode (mód) je výraz z matematiky, který jsem si dřív pletl s pojmy medián a průměr. Také se mi líbila písmena v „CODE“ – stříbrná od shora dolů v Subway Artu, stejně jako výraz „MODE“, který býval na elektrických přístrojích a počítačovém vybavení. Ta „2“ se zrodila na první schůzce, kterou jsme já a Scribla měli s Bandem v Covent Garden na jaře roku ‘85. Měl s sebou vůj skicák a já v něm vzadu zahlédl tag „MODE NYC“, takže jsem prostě jenom přidal tu „2“ na konci svého jména; je to jednoduché.

Tvůj styl malování postav, který ovlivnil mnoho jiných writerů, je o křivkách těla a dokonalé anatomii. Zdá se mi, že téma se skoro vždy týká žen nebo vztahů mezi ženou a mužem. Mohl bys nám říct něco o tom, jak tě ženy inspirují?

Já mnohem raději kreslím ženy než muže, to je jisté, ženské tělo mi připadá neodolatelně přitažlivé; hledám krásu ve všech jeho tvarech, velikostech a barvách. Samozřejmě, že je v mých dílech neuvidíte všechny, ale šlo mi o to vytvořit takové obrazy žen, které by ženám samotným připadaly atraktivní a posilovaly je; s křivkami těla zcela odlišnými od „vyumělkovaných super modelek“ a panenek Barbie.

Inspirují mne dívky a ženy, které vidím na ulici, ve vlaku, v kavárně nebo restauraci; vlastně kdekoliv… V klubech a na párty je to ale jiné, protože lidé na ně vyrážejí proto, aby se oprostili od toho, jací běžně jsou, a jejich styl a postoje jsou o trochu víc “nepřirozené” v porovnání s tím, jak vypadají ve všední den, což mám raději.
Čím víc je žena v harmonii se sebou samotnou, tím lépe vypadá; když se nesnaží vtěsnat do formátu, který jí společnost a média vnucují. Tím, že pozoruje své tělo a je si vědoma svých kladů a záporů, je pak schopna objevit to, co jí nejvíce sluší, ne to, co se zrovna prodává tuhle sezónu v obchodech.

A přesto krása není pouze kosmetická, vizuální a povrchní záležitost. Můžete u stolu sedět s tou nejkrásnější holkou, ale věci, které říká a způsob jakým je prezentuje, mohou všechnu její krásu zastínit. Na druhou stranu pak máte holky, které klukům připadají obyčejné, zvláště těm, které přitahují takové ty vyzývavé typy; ale pokud je taková holka intelektuálně a povahově krásná, a když to, o čem mluví a názory, které zastává, jsou také krásné, pak i ona sama najednou celá zkrásní…

Patříš k první zlaté generaci writerů v Evropě. Všiml sis nějakých změn oproti tomu, jaké graffiti bývalo dřív v porovnání s tím, co představuje dnes? Stíháš ještě stále sledovat dění?

Dění sledovat vůbec nestíhám. Jediná věc, na kterou spoléhám, je, že si všímám jmen na ulici, na vlakových kolejích nebo na vlacích samotných. Pořád se ještě stýkám s kamarády, kteří jsou aktivní, ale sám vyrážím málokdy.

My jsme nezačínali časopisy o graffiti, webovými stránkami, a tak podobně. Když jsi chtěl vidět piece, musel sis ho najít, fotka nestačila. Dnes máš spousty fotek, jednu vedle druhé, ale nedá se z nich poznat, jak velké ty piecy ve skutečnosti jsou, kde byly udělané a jak riskantní a nebezpečné to místo bylo. Pár časopisů se tehdy snažilo o progresivnější přístup, třeba Bomber, Underground Productions, Fat Cap; ale většina z nich vlastně jen těžila z historie, prezentovala to, co se tehdy dělo, ale vůbec nepomýšlela na zítřek… na to, jaká scéna bude za deset, patnáct let a jak ta publikace přispívá k jejímu vývoji.

Neměli jsme žádné značkové sprejerské barvy, navržené speciálně pro „graffiti“, široké a tenké trysky jsme si museli shánět sami, museli jsme si zjistit, jestli se ty trysky čistí lépe acetonovými, trichlorethylenovými nebo slabšími rozpouštědly. Trvalo mnohem déle, než byl člověk opravdu dobrý, napodobování cizího stylu se tehdy neuznávalo, protože skoro každé město stejně mělo svůj vlastní styl; bylo tam méně té uniformity, kterou dnes vidíte napříč scénou.

Sprejerské značky se o nás tehdy vůbec nestaraly, protože většina barev byla stejně kradená z obchodů. Dneska někteří nerozvážní sprejeři spojují svá jména s barvami, které nám už pětadvacet let pomalu otravují organismus, zatímco jejich výrobci na našem zdraví jen vydělávají. Mají velkou radost z toho, že na našich jamech používáme jejich barvy, děláme jim reklamu zadarmo a podněcujeme mladší děti k tomu, aby si také otravovaly organismus. To je další důvod, proč jsem od jamů ustoupil a proč už nerad maluji, když je kolem mne hodně lidí.

Byli jsme mezi prvními, kteří v Londýně začali malovat, takže jsme se okamžitě proslavili; což vlastně taky znamenalo, že jsme si svoji slávu nemuseli vybojovat. Jako crew bylo Chrome Angelz v podstatě o kamarádech, kteří moc rádi kreslili a malovali, kteří měli nadání a kteří se vzájemně dovedli ovlivňovat a inspirovat, čímž podstatně urychlili svůj vývoj.

Jamů nebylo tolik a mohlo na nich malovat jen pár nejlepších. To zakládalo určitou hierarchii, povědomí o tom, kam by měl začátečník směřovat a jak těžká a dlouhá byla cesta k vrcholu. Velké jamy poloviny devadesátých let, kde malovalo padesát lidí od kingů po toye, v podstatě tento hodnotový systém zničily, stejně jako ti, kteří si malovali menší piecy na zapadlých, bezpečných místech, fotili si je a snímky pak posílali do časopisů.

Sláva se dnes získává úplně jinak, než ve stylu „From Here to Fame“, jak je to napsáno na tom vlaku ve Style Wars… Jamy dospěly k bodu, kdy si veřejnost začala chodit fotit „slavný” writery a sbírat tagy do svých skicáků; aby se pak mohli vrátit, odkud přišli a vytahovat se před svými kamarády, že viděli nebo se seznámili s tím a tím... Když ses jich ale zeptal, o čem se bavili, neměli co říct; protože jim nešlo o konverzaci, o výměnu vědomostí a myšlenek. Oni jen sbírali trofeje ze svého hip hopového safari-jamu, jako když sbíráte známky; bylo to naprosto povrchní. Když potkáte někoho, kdo na scéně působí déle než vy, vždy se od něj máte co učit; ale teď už to celkem dlouhou dobu neplatí...

Mám pocit, že už do scény nezapadám, takže si dělám věci po svém a jednou za hodně dlouhou dobu namaluji něco se svými kamarády, i když s sebou máme někoho mladšího.

Mohl bys prosím jmenovat 5 umělců z jakékoliv éry, kteří tě inspirovali nebo které máš prostě rád?

Graffiti: Phase 2, Kase 2, Dondi, Futura, Reas (a mnoho dalších)
Umění: Egon Schiele, Alphonse Mucha, Velazquez, Hieronymus Bosch, Raphael (a celou řadu dalších)
Komiks: Mike McMahon, Jamie Hewlett, Simon Bisley, Tanino Liberatore, Art Suydam (a taky celou řadu dalších!!!)

Už jsi byl v Praze? Co o našem městě víš?

Nikdy jsem v Praze nebyl a vím jen něco málo o vzpouře v '68 a taky že musí mít hezkou starobylou evropskou architekturu, protože během druhé světové války nebyla nijak moc bombardována. Nevím, na co se stihnu podívat, ale mám rád dobré jídlo, takže jestli tady mate dobré podniky, ve kterých se dá večer najíst, s rozličnou klientelou a v kulturní čtvrti, tak by to bylo fajn. Na jamech jsem vždycky měl tendenci zmizet, protože lidem tam stačilo najíst se u stánku s fast food nebo občerstvením, které tam prodávali. Jídlo a pití je neoddělitelnou součástí každé kultury a způsob, jakým se lze dozvědět něco více o lidech, ať už špatného nebo dobrého ;-)