PSH v Reflexu

Když se v nějaké tiskovině objeví zpráva o hiphopové scéně, vyvolá to obvykle velký rozruch - nejedná-li se však o to, kde kdo co zmaloval a už z titulku článku je jasné, že řeč bude o nepochopení vandalů, říkajících si writeři. Málokde se člověk setká s redaktorem, jehož cílem není zneškodnit a ztrapnit, ale jehož úmyslem je zmapovat, naznačit a představit.

Mojí první reakcí na upozornění, že PSH jsou v Reflexu, bylo klasické odseknutí typu "zas se někdo snaží psát o něčem, o čem nemá ani ponětí". Přesto mi to ale nedalo a na cestě do školy jsem nakonec nedolala a jeden výtisk si též zakoupila. Mísilo se ve mně očekávání nejhoršího s přáním alespoň trochu solidního článku. Ke zhodnocení autorova výkonu vám onen článek předkládám (viz. níže). Není mi známo, jestli se už při přípravě na tuto reportáž snažil nahlédnout pod pokličku kultury hiphopu, anebo jsou jeho zájmy tohoto směru již dlouhodobější záležitostí, přesto musím říct, že ve článku se setkáváme s jistými nepřesnostmi. O snaze by se zde možná i dalo mluvit, ale to je téma mnohem rozsáhlejší a mému původnímu úmyslu krátké předmluvy též poněkud vzdálenější.

Krátká řeč přichází nejen na Penery, jak už je z titulku známo, ale také na vznik hip hopu, jakožto kultury. Vraťme se ale k PSH, nebylo to totiž poprvé, kdy byli kluci propráni v tisku. Po vydání alba Repertoár se v denním tisku objevila nejedna recenze ve velmi kladném duchu. Ovšem ne vždy se autor článku dopustí takových chyb, jako tomu bylo v dnes zmiňovaném článku. Své posouzení vám tedy předkládá sám Vladimír.

A nyní už samotný článek:

Petr Holec - Jako doma na ulici

Reflex 20/2003

Musí v tom být ironie našeho rychlokvašeného světa. Pražská hiphopová parta PENEŘI STRÝČKA HOMEBOYE (PSH) už několik let beznadějně vyprodává velké české i slovenské kluby, a přesto je širší publikum téměř nezná. Předskakovali slavným Public Enemy, v denících vyšly pozitivní kritiky jejich debutu Repertoár, jehož se i bez masovější marketingové podpory prodalo slušných pět tisíc nosičů, a přesto na ně nenarazíte ve společenských magazínech. Moc je neuslyšíte ani v rádiu, protože jejich upřímný rap si nerozumí s neupřímným žvatláním Leoše Mareše.

Upřímně řečeno, Penery to moc neštve. Stejně jako na ulici se o sebe umějí postarat sami. A pro ty, kdo to nevědí: pener je zevloun bez domova.
"Dáš si se mnou jointa?" ptá se Vladimir (24), bývalý (a občas i současný) sprejer, textař, rapper a výtvarník zodpovědný za grafický design PSH. Neptá se z frajeřiny, na to už si vyhulil své. Sedíme v jeho smíchovské garsonce a čekáme na Oriona, taky bývalého sprejera, textaře a rappera, jinak druhou polovinu PSH (s Penery občas vystupuje i DJ Richard). "Volal mi, že se včera někde vykalil, tak příjde později," omlouvá ho Vladimir. Vedle stolu s iMakem, notebookem a skenerem leží plakáty, které Vladimir navrhoval k loňskému Festivalu francouzského filmu. Dělal plakáty i pro mezinárodní festival vážné hudby či švédského filmu stejně jako další věci. Jednou zkusil i zakázku pro velkou reklamní agenturu. A taky naposled. "Už jednání u nich bylo dost divný. Zařekl jsem se, že reklamu dělat nebudu," říká a zapaluje si cigaretu. "Snažím se přestat," komentuje hned zlozvyk.

Místo reklamy pendluje mezi Prahou a Lipskem, kde se s německými kamarády-grafiky, které poznal přes undergroundový občasník o graffiti Terorist, který vydává s bratrem Pavlem, věnuje designu a ilustracím. Nemá žádná grant, v Německu musí vyžít z peněz vydělaných doma a trochu vylepšených eury za prodanou práci. "V poslední době jsem tam s penězma celkem na hraně," přiznává. Na podzim se chystá na pár měsíců do Los Angeles a San Franciska. Fungovat tam chce stejným způsobem;doufá, že prodá nějaké své ilustrace.
"Na patníku stojim a do chodníku čumim/tramvaj jede a metro stojí. Cigáro hledám a sirky nemám/autobus jede a já se bojim. Skinhead bouchá punkera do hlavy/kazeťák řve na plný pecky" (ze skladby Sloni Už ´Dou, kterou Orion napsal v osmé třídě).

NO TV ESTRÁDA

Orion (26) přichází o hodinu později. Už ve dveřích se omlouvá, že má vygumovanou hlavu, protože se včera opil v Akropoli. Když se podíváte do jeho matně se lesknoucích kalných očí, nemůžete aspoň trochu netrpět s ním. "Ne, kromě kapely nemám žádnou jinou profesi jako Vladimir," říká. Vystudovanou střední ekonomku do svého života nepočítá. "Nikdy mě nenapadlo, že bych to dělal. Už od mlada se věnuju muzice a graffiti," vysvětluje Orion, stejně jako Vladimir oblečen v modelech firmy Carhartt, která PSH obléká. ("Oblečení není důležitý," upřesňuje Vladimir.) V kapele zároveň funguje jako manažer.

Musí v tom být ještě větší ironie, že se sami PSH snaží, aby měli co nejméně publicity. Pak ale pochopíte, že v jejich případě to funguje obráceně. Když se jich ptám na jejich vlastní label Terorist, skromně odpovídají, že se o tom nechtějí moc bavit. Když se to pokusí vysvětlit Orion, mluvící s lehkým moravským přízvukem, nezapře, že včera trochu přebral:"Nechceme s tím být moc spojovaný," říká a na okamžik se odmlčí, ale vzápětí dodal:"I když s tím chceme být spojovaný." Když i jeho unavený mozek zaregistruje, co řekl, rozesměje se a rezignovaně dodá: "Nevím, jak bych ti to vysvětlil." Terorist PSH původně založili pro sebe, do budoucna však chtějí, aby pod jeho jménem vycházely desky i jiných hiphoperů, jako například P.H.A.T. či kompilace východoevropského hip hopu. "Abys mohl podporovat jiné projekty, musíš nejdřív vydělat nějaký peníze. Vydáváme tak dvě věci za rok," upřesňuje Orion.

Penerská filozofie je následující. Peneři se nepotřebují prodávat a podlézat, protože kvalitu si lidé najdou sami. Odmítli několik rozhovorů, protože se jim nelíbila dotyčná média. Nepůjdou do televizní estrády, protože jsou stupidní. Jediné, co chtějí je, aby je slyšeli ti, kteří je slyšet chtějí. A ti je slyší dost dobře, protože když se do toho PSH pustí, je to celkem rámus.

PSH už rapují deset let, která uplynula od pionýrských dob, kdy se v roce 1993 potkali v žižkovském klubu Alterna Komotovka, dnes prodejně homosexuálních chlapců s eufemistickým názvem Pinocchio. Už tehdy se, oba ještě víc sprejeři než hiphopeři ("Chytili nás stokrát, ale vždycky jsme se z toho nějak dostali," vzpomíná Vladimir), rozhodli, že si vše budou dělat sami. A vychází jim to i v době stále větších gramofirem vydávajících stále méně muziky. Jejich úspěch dokazuje, že když věříte sami v sebe, můžete se na velký show-business vykašlat - a přežít. Desku Repertoár, jež vyšla před rokem, si sami nahráli, zabalili i vydali na vlastním labelu, i když nabídku od velké gramofirmy měli. "Asi by nám dali podmínky a my bysme je odmítli. Už jsme něco dělali se Sony a byl to vojeb," popisuje zkušenost Orion. "Uvědomovali jsme si, že příjdou omezení a taky že dostaneme míň peněz," doplňuje ho Vladimir. Takhle si sice museli sami zaplatit studio, nyní ale inkasují téměř všechny peníze z prodeje. "Už se to vrátilo a zas máme nějaký peníze na život," dodává Vladimir. Stejné platí i pro turné a koncerty. PSH nemají žádnou agenturu, která by se o ně starala, sami si vybírají nabídky, kterých mají dost. Teď se například chystají na koncert do Amsterodamu. Podobně funguje i časopis o graffiti. Prodává se jen na pár místech, zbytek jde přes Internet. Podobné časopisy vycházejí na celém světě a navzájem se podporují mezinárodní inzercí.

"Hlasuju proti násilí na sluným dnu/hlasuju proti růžovejm snům/hlasuju proti zasranejm náckům/hlasuju pro mír a lásku, mír a lásku" (ze skladby Hlasuju proti z desky Repertoár).

SÍDLIŠTĚ YES

Hip hop vznikl koncem sedmdesátých let jako bezprostřední reakce na bezútěšnost života v černých ghettech amerických velkoměst. Ostré a angažované, široce artikulované texty vypovídaly především o prožitém násilí, drogách a rasismu. Jak však narůstala popularita a výdělky hiphoperů a jejich život se přesunul z ghett do milionářských čtvrtí, degenerovala většina amerického hip hopu do laciné pózy využívající čím dál vulgárnější texty jako prostředek k sedmimístným výdělkům. Těžko můžete věrohodně rapovat o drsném životě na ulici v klimatizované vile s bazénem plným silikonových modelek a o útlaku bělošskou populací, když si milony vašich desek a oblečení kupují právě běloši. Světový hip hop však naštěstí zůstal rozmanitý a lokálně specifický. Například v Brazílii, plné drsných favel, se hiphopeři skutečně stále střílejí s policajty, zatímco v Evropě, jejíž velkoměsta nikdy nebyla tak drsná, je důraz na sociální oblast či politický systém.

O čem tedy můžete rapovat v Praze, kde nejsou žádné slumy a kde téměř jediní bratři, kteří se za bílého dne střílejí na ulici, jsou rusky mluvící zabijáci nebo zoufalci? A kde největším zločinem sídlišť, o jejichž betonu rapovali už v osmdesátých letech Manželé, je zřejmě fakt, že se v paneláku většině lidí žijících tak už desetiletí líbí? Na Jižáku vyrůstal i Orion a i on přiznává, že když někde vyrůstáte a žijete přes dvacet let, máte k místu vesměs pozitivní vztah. "Nemůžu si stěžovat," říká. "Máš tam všechno, co k životu potřebuješ. Žiješ si stranou a máš to kousek do lesa. Do centra jsem zajížděl jen do klubů a dřív pro drogy." Oba Peneři mají navíc Prahu rádi, obdivují její výjimečnou atmosféru. "V ulicích je cítit něco kafkovskýho, kombinace smutku a veselí", vysvětluje Orion.

Jednou ze zásad Penerů je, že texty musí vycházet z prožité reality. "Chceme to dělat spontánně a čistě. To znamená, že rapovat musíš o tom, co právě žiješ, a ne o tom, cos někde slyšel. Třeba Michal (Orion) přestal dělat graffiti, tak o něm nemůže rapovat. Možná jsme citlivější k tématům, který nám jsou blízký," říká Vladimir.

A jaká to jsou? "Nemáme prioritu, ale jsou to sociální témata," říká Orion, jenž sám sebe považuje za levičáka, čímž myslí větší solidaritu mezi lidmi. To se týká i kopírování hudby, a to i vlastní. "Je skvělý, že si můžeš zadarmo stáhnout muziku, jakou chceš, stejně jako si někdo může stáhnout naši hudbu,"vysvětluje Orion. "Vadit by nám to začalo, až by si naše desky pálilo tolik lidí, že bysme se neuživili. Ale to se zatím zdaleka neděje." Vladimir ho doplňuje: "Náš politický názor nejde nacpat do škatulky. Myslím, že nejlíp za nás mluví texty." V nich se například odsuzují tvrdé drogy. "Když ti zabíjejí kámoše, nemůžeš si to nechat pro sebe," pokračuje Vladimir.

"Opilý člověk do vagónu nastoupil/a všechny lidi rázem probudil. Lidé záporné reakce měli/a tak vyhodili opilce rázně dveřmi. Notor se zapotácel na peróně/zfetovanej rocker se poblil ve vagóně" (ze skladby Metro z roku 1993).

URČITÁ ANARCHIE

S Penery jsem jel do Boom Bapu, hiphopového obchodu u Pavláku. Na regálech uvidíte plandavou módu, vinyly, a kvalitní barvy na graffiti. Pro hiphopery není nakupování desek či barev ryze pragmatickou individuální záležitostí. Naopak. Mnohem důležitější než nákup je jeho sociální aspekt. Lidé z komunity se zde potkávají, hodiny spolu mluví a pak si možná, když mají dost peněz, koupí vinyl nebo sprej. "Nevím, kolik času tady trávím, ale někdy jsem tu skoro každý den," říká Orion, jenž za desky a pití utratí skoro všechny své peníze. Jelikož u nás pořád není dostatečný výběr, musí jezdit nakupovat do Německa. Richarda, spolumajitele obchodu, se ptám, jak se mu daří uspokojovat poptávku a být pro vybíravé zákazníky stále aktuální, neboť hiphopové vinyly nevycházejí u známých velkých vydavatelství. "Musíš si číst časopisy a servery a hned objednávat," říká. "Ale není to jednoduchý. Často mi tady leží vynikající věci, o kterých jsem si myslel, že se prostě musejí prodat. Jenže lidi táhnou známá jména, ať už je jejich muzika kvalitní, nebo ne."

V tom do obchodu vejde muž a už na schodech nabízí tituly Sony Music. "Ne, díky to tady neprodáváme," říká mu s úsměvem Richard.

Vladimir desky nekupuje. Zato se dobře vyzná v barvách. Pár jich kdysi s Orionem štípli v drogériích, ale to už je, jak říkají, pubertální minulost. Dneska jedna plechovka stojí okolo stovky, takže ani graffiti podobně jako desky nejsou levný špás. "Barvy kupujou spíš mladý lidi, tak od patnácti do pětadvaceti," říká Richard. "Desky jsou pro starší. I když tuhle tady byl kluk a chtěl desku. Bylo mu šestnáct a jeho brácha měl prý doma gramofony. Říkal, že hraje techno. Bylo mu jedenáct."

Graffiti. Máloco rozděluje společnost jako pohled na tuto formu uliční výtvarné exprese. Na sprejery si nedávno vyšlápla typicky represívním stylem i státní správa, která chce teenagery místo pokut či vyčištění na vlastní náklady posílat rovnou do vězení. Jako bývalí sprejeři jsou Peneři téměř absolutními zastánci graffiti. "Právě graffiti nejvíc symbolizuje český hip hop," hají ho Orion. "je to první stupeň, většinou pro teenagery, protože u něj nikdo moc dlouho nevydrží. Musíš bejt furt na ulici, pořád makat a často máš problémy s fízlama." "Je to jako s obrazy," dodává Vladimir. "Většina laiků takdy nepozná, co je dobrý. Mezi námi je to ale jasný." Na námitku, že obrazy obvykle visí v galeriích a neničí cizí majetek, což samozřejmě není případ sídlišť nebo opuštěných ploch, Vladimir, jenž se účastnil šorké debaty na magistrátu, odpovídá, že graffiti neschvaluje úplně všude. Odmítá ale, aby úřady určovaly nějakou hranici. "Apelovat bychom na sebe měli my sami. Určitá anarchie je ale pozitivní. Vždycky tady nějaká byla a pro každou novou generaci je důležitý, aby pochybovala o každém pravidlu a zákonu."

pozn. Dari: uveřejněno s písemným souhlasem autora © Reflex 2003

Zeptala jsem se Vladimíra jak se k článku staví a jaké je jeho hodnocení.

Vladimir: Ten článek podle mne nemá smysl nějak zvlášť řešit, je to bohužel klasická ukázka podcenění vlastní úlohy z obou stran. Novináři z Reflexu dle mého názoru pouze chtěli využít současnýho zájmu lidí o PSH a s co nejmenší časovou investicí uvařit článek, kterej by v jejich časáku zabral pár stran prázdnoty. Přestože jsme já ani Orion shodou okolností nebyli zrovna ve formě, proběhlo jenom jedno sezeni, během kterýho se nám toho moc říct nepodařilo. To považuju za naši chybu, já jsem s nima nemusel hulit a mohl jsem se soustředit na odpovědi, Ori nemusel přijít s kocovinou. O další setkání u diktafonu už Holec ale neměl zájem, sešel jsem se s ním jenom u korektur - nenechal si toho moc vymluvit a hádat jsem se s ním nechtěl. Hned mi bylo jasný, že to je rozbředlej článek bez informací a doufal jsem, že nikdy v Reflexu nevýjde. Dost dlouho jim to leželo v šuplíku, teď to vyšlo, co vic dodat... zbytečná akce.