Rozhovor s Delinquent Habits v Modrý Vopici (2011)

Jaký máš pocit z dnešního koncertu?

Bylo to fajn, bavil jsem se. Akorát mě trochu štval zvuk. Ani ne kvůli mě samotnému, ale vím, že dělám skvělou show, a pokud je zvuk v pořádku tak si to lidé užijou desetkrát víc. Takže problémy se zvukem mě serou. Ale příště přijedem určitě zase, chceme vystoupit i v rámci letních hudebních festivalů, před větším publikem.

Tohle nebyl váš první koncert v Praze. Co vás láká na České Republice, že se máte chuť opět vracet?

Já mám velmi dobrý zážitek spojený s Českou Republikou, když jsem byl mladší. Poprvé jsme vystupovali v Roxy a přišlo na nás hodně lidí a moc jsme si to užili. Ale pak byla další show, to už si nepamatuji ve kterém městě… někde mimo Prahu. A to bylo také skvělý, spousta lidí, bylo to v takové staré budově. A zároveň to bylo zrovna po tom, co jste se osamostatnili jako republika, takže všichni byli šťastni a svobodní, víš jak to chodí. A my neměli žádné hulení a přišli jsme do toho města a týpci přišli za náma, jestli nějaké nechcem, tak říkáme že jo. Ale v tý době jsme neměli moc peněz, ani teď jich moc nemáme, ale pořád nás to baví. No a tak jsme se jich zeptali, že za kolik a oni nám na to řekli "to je zdarma, naše země je svobodná a i hulení je zdarma". A na základě této příhody jsem si uvědomil, jaké mám štěstí, že i když nejsem bohatý, dělám to co miluju a žiju tam, kde žiju. Protože já jsem byl svobodný od narození. A pokud je člověk celý život svobodný, tak si neuvědomuje jak drahocený je to pocit a tahle příhoda mi otevřela oči, a proto bude vždy pro mě hodně znamenat. Kromě toho mám vlastní tetovací salon a strašně rád maluju. V tomto směru je Praha místo, které mě nesmírně inspiruje, zejména staré budovy a všechny ty sochy a podobné věci.

Jaký je tvůj názor na dnešní nahrávací průmysl?

V současnosti je nahrávací průmysl úplně šílený. Řeknu to takhle, na všechno co mám jsem si sám vydělal. Už se v této oblasti pohybuji dost dlouho a každá nahrávací společnosti či nahrávací průmysl obecně, všechno je to zkorumopovaný. Všechno to jsou zloději. Snaží se předstírat, že nejsou a přesto všechny okrádají. Tečka. A prodali by i tvou duši. A pokud chceš rozhodovat o tom, jakou hudbu budeš tvořit, tak tě prostě nenechají. To nám třeba řekli, "jo, vy tam máte trubky, tak tedy budou trubky v každé skladbě" a to je jako říct malíři, aby maloval jenom květy. Ale ten malíř chce například malovat auta nebo ptáky nebo cokoliv. A já si do své tvorby prostě nenechám mluvit.

Mě se zdá, že v současnosti jsou lidé v hip hopu až posledlí tím, že se potřebují označovat jako "pravý" hip hop, "čistý" hip hop či underground. Ve vašem případě jsem měla vždy pocit, že to nemáte ani zapotřebí. Jste prostě Delinquent Habits a každý už ví o co de.

Jasně. Popravdě mě to ani nezajímá. Zajímá mě co si myslí moje rodina, moji přátelé a do jisté míry i co si myslí moji fanoušci. Ale já prostě neumím být fake. To je moc namáhavý. Když jsem byl mladý, tak jsem se snažil být strašně cool a dělat různý věci, snažil jsem se nic necítit a neprojevovat emoce. Ale život je daleko zajímavější, když si pustíš lidi k tělu, a když prožíváš například štěstí nebo bolest. Předtím, než začneš být posedlý penězi, ženami, autami, nebo penězi drogami a ženami, ať už to pořadí je jakékoliv, na konci tě nečeká žádne štěstí, to tě prostě nenaplní. Nejdříve musíš najít sebe sama a zjistit, co tě vlastně dělá šťastným. Já bych mohl být milionářem a vím, že šťastný nebudu. Mě se líbí to, že nemám úplně všechno a pořád je pro co bojovat. A myslím, že to je něco, co se z hip hopu vytratilo. Dnes děcka vidí jak se chovají například Jay-Z či Kanye West. A to já bych nikdy neřekl nic špatného o tom jakou hudbu tvoří, to jsou talentovaní lidé. Zároveň tohle není nic pro mě. Jsou bohatí, mají hodně peněz, v pořádku, ať o tom rapují. Ale pak se stává to, že děcka co je poslouchají si myslí, že pokud člověk nemá peníze, pokud není bohatý, tak je nanic a že šťasntý bude jen pokud bude mít peníze. A to je skoro jako být ve vězení. Pokud jen čekáš až se něco stane, co by tě udělalo šťastným, tak nebudeš svobodný. A pokud ta situace nikdy nenastane, tak život úplně promrháš. Takže podle mě je to všechno o svobodě a o tom, být silnější osobnost. Člověk se prostě musí naučit vidět ty pozitivní stránky a pak i ten život bude šťastnější

Hodně emcees ze Států, kteří tady vystupují, říkají, že mají pocit jako kdyby se vrátili zpátky do devadesátých let. Jak to vnímáš ty?

Já vždy, když přijedu, tak mám pocit, že tady jsou lidé ve fázi objevování. Že se snaží najít nové, ojedinělé věci, a že se nesnaží jen splynout s davem a dělt to, co ostatní. Takový mám pcoit z celé Evropy, a to se mi moc líbí a to cítíme i z toho publika. Nás prostě dělat hudbu baví. Někdy vyděláme spoustu peněz a někdy zase ne. Ale pokud vyděláme dost peněz, tak pak můžeme udělat o to víc koncertů, které zas tak výdělečné nejsou. Pokud bych si řekl, že nebudu dělat žádný koncert, kde nedostanu minimálně deset tisíc dolarů, tak bych pořád koncertoval, ale určitě by mě neposlouchali ty lidi, které já chci oslovit. Já chci, aby mě poslouchali děcka, které pocházejí z toho samého prostředí jako já, a kterým mé zkušenosti mohou pomoci v těžkých situacích. Každý procházíme životem a zažíváme podobné potíže a starosti i radosti.

Když jedete turné po Evropě, zejména ve státech kde se nemluví anglicky, máte někdy pocit, že publikum nerozumí sdělení ve vaší tvorbě?

No pokud na pódiu říkam něco, tak se snažím mluvit jednodušší angličtinou a například nepoužívat tolik slangových výrazů. A pokud mám pocit, že mi to publikum nerozumí, tak se to vždy snažím říct jinak až do té doby, kdy mám pocit, že mi většina lidí rozumí. Já když jsem na pódiu, tak nikdy nějak extra nespěchám. Zjistil jsem totiž, že pokud pořád jen hraješ skladbu za skladbou, tak si lidé řeknou že fajn, dobrá hudba, ale kdo jsou ti lidé na tom pódiu. Takže se spíš snažíme s publikem i komunikovat.

A poslední otázka. Máš ty nějaký "provinilý zvyk"?

Wow… hmm… co by to tak mohlo být… no v minulosti jich bylo hodně, ale teď… wow… možná teď už ani žádný nemám. Samozřejmě když jsem na turné, tak piju… Ale jak jsem říkal, pokud má člověk závazky, jako děti a manželku, tak ten závazek je daleko důležitější než jít a někoho okrást, něco ukrást nebo se snažit chovat jako gangster. Svoji energii raději věnuji jiným věcem, které se daleko víc vyplatí. Ale zase aby bylo jasno, pokud tohle bude někdo číst a mít pocit, že jsem slaboch či měkota, a bude mít pocit, že může na mě něco zkoušet, tak to moje staré já se v mžiku vrátí a situaci vyřeší. Ale teď nemám žádné "provinilé zvyky". Já jsem byl vždy frontman, mluvčí skupiny a do jisté míry určoval její směr. Nicméně pro mě Delinqent Habits znamená určité rozpoložení, naladění, že to není jen jedna věc, jeden člověk, jeden emcee či jeden DJ.

Delinquent Habits - Modrá Vopice, Praha (29.9.2011) | foto © Lu.C